Amor firme ut misos HP/LM

36.kapitola - Bradavice 2/2

Hrozná, hrozná doba. Opravdu nic nestíhám, nejspíš to takhle hektické bude minimálně do konce června, takže do té doby budou i podobně nijakým tempem přibývat kapitoly... ;o(

 

 


Byla už pozdní noc, avšak v nebelvírské společenské místnosti byl stále ještě vzhůru jeden ze studentů. Tím studentem nebyl nikdo jiný, než Harry Potter, chlapec, který zůstal naživu, stále ještě. Avšak on sám si nebyl jistý na jak dlouhou dobu.
Všichni, nebo aspoň většina kouzelnické společnosti, jej měla za hrdinu. Za nebojácného Nebelvíra, kterého nic neskolí. Ovšem on na sebe měl jiný pohled. Právě teď si určitě nepřipadal příliš hrdinsky. Strachy se třásl po celém těle. Hrůzou nemohl usnout. Stíhala jej obava z toho, co přinese přiští den, týden... Z toho, co jej teprve čeká. Bál se i usnout. Jeho sny by totiž nepatřily k těm osvobozujícím. Jeho sny by byly děsivé noční můry, které by byly jen odrazem toho, co se již stalo.

Nechápal to. Jak se to mohlo stát. Byl si tak jistý, že již všechno špatné je za ním. Jak jen se mohl tak moc mýlit... Netušil to. Ani ve snu, co ve snu, v noční můře, by jej nenapadlo, že Kristián může být kouzelník. Vždyť se tak vůbec mechoval a jako kouzelník jej přeci musel poznat. Zvláště když se mu představil. Tak jak to, že mu to neřekl..? Vlastně co se divil. Potom, co se v Německu stalo se už u něj nejspíš nemohl divit ničemu... Jenže... jenže teď se jej celý rok nezbaví s kdo ví, co se ještě může stát.
Věděl to Brumbál? Věděl, koho přijal? Koho si nasadil do svých milovaných Bradavic? VždYť přeci Kristián nebyl nebezpečný jen jemu. Co ostatní studenti, co už řediteli nezáleželo ani na nich, všichni byli jen figurkami v jeho zvrácené hře..?
Možná o tom ani nevěděl, ovšem to si mladý Nebelvír nemyslel. Brumbál byl schopný všeho, jen aby ho pokořil. Aby jej zničil. Třeba to nebylo jenom kvůli tomu, že se Harry rozhodl pro Luciuse, jenže... Pottera nějak už nebavilo zjišťovat důvody toho, proč na něj určití lidé mají pifku.

Věděl, že by měl jít spát, nabrat síly na další den. Čekalo ho toho víc, než jen konfrontace s Kristiánem. Třeba, snad kdyby měl štěstí, by si ho něj nový profesor nemusel pamatovat, nebo třeba... Třeba by jej mohl nechat na pokoji. Ovšem Potter věděl, že on takové štěstí prostě nemá. Ještě tady ale byly další věci. Některé, které jej opravdu trápily. Třeba Hermiona a její zatvrzelost... Nebo to, jak se na něj někteří studenti koukali. Sice byl zvyklý na posměch i na urážky, ale v tomhle bylo něco jiného. Raději by se ani neptal co, jenže dříve či později mu to nějaká dobrá duše stejně prozradí.

O několik hodin později začínalo svítat. Harry si toho všiml, ze svého místa v křesle u krbu, do kterého posledních několk hodin zasmušile zíral, bylo na nedaleký obzor vidět snad až přílši dobře. Slunce jako by mu to dělalo naschvál. Takhle brzo vstávat. Takhle brzo vítat nový den. Harry by se nejraději propadl do země. Někam zmizel... Už uvažoval i o krajních řešeních. Ještě se s Kristiánem ani nesetkal a už z něj byl zoufalý. Jediné myšlenky, které jej jakžtakž držely nad vodou patřily Luciusovi. Jak rád by se teď vrátil na Malfoy Manor a zůstal tam. Nikam nevycházel. Naprosto se odřízl od celého venkovního světa. Připadal mu příliš zlý, příliš nebezpečný.
Když ještě žil Voldemort tak po něm šlo hodně lidí, ale bylo to jiné než nyní. Teď to vypadá, jako by se celý svět rozhodl, že právě jeho chce dostat do postele. Co na něm bylo? Co tak úžasného všechny ty lidi fascinovalo? Tedy, byl rád, že to něco fascinuje i Luciuse, kdyby jeho nebylo, neměl by se kam uchýlit a to by bylo špatné. Jenže ti ostatní? Co s nimi..? Co měl dělat, aby jej nechali na pokoji? Netušil. Doufal však, že na to rychle přijde, protože jinak si neuměl tenhle školní rok nijak představit.

S pozvdychem zamířil do ložnice. Samozřejmě, že se už nechystal jít spát, to by nejspíš ani nemělo smysl. V ložnici ještě všichni spali, i když za chvíli již bude čas vstávat a vyrazit na snídani.
Harry popadl školní brašnu, naházel do ní pár nejdůležitějších věcí, hodil na sebe hábit a vyrazil na snídani. Sice tam bude mezi prvními, ale třeba se tak vyhne dalším zbytečným narážkám.
Bylo mu jasné, že se přes večer všichni, kteří to ještě nevěděli, dozvěděli o něm a o Luciusovi. Jistě si na to každý udělal spousty svých scénářů. S tím bohužel nic nenadělá a stále se ještě necítil na to, aby každého přiváděl na pravou míru. Vlastně... Nebyl si už tak úplně jistý, co jí je. Pravdou bylo, že si ze začátku musel Luciuse vzít. Nechtěl, samozřejmě. Ale pak se něco změnilo. Zvykl si a snad... Nešlo to jinak. Plavovlasého kouzelníka si prostě oblíbil, nejspíš... Ale ano, nejspíš už to tak bylo a on se do něj opravdu zamiloval. Jenže to jim měl všem vykládat? Ne... Spoustu těch maličkostí bylo lepší si nechat jen pro sebe. Ať si myslí co chtějí, jemu na tom přeci nemusí záležet. Ať si klidně říkají, že chce být novým Pánem zla, jemu už to může být jedno. Má svojí pravdu a tu už nebude nikomu vnucovat.

Ve Velké síni ještě skoro nikdo nebyl. Jen pár nadšenců, kteří se již nemohli dočkat prvního školního dne. Však ono je to přejde a od dalších dnů budou stávat stejně pozdě jako všichni ostatní, samozřejmě vyjímaje šprty a lidi, kteří, stejně jako Harry, nemohou spát.
U profesorského stolu seděl jediný profesor. Severus Snape.
 Harry věděl, že Snape chodí na snídaně poměrně brzy, i když jej tady skoro nikdy nepotkal, možná to bylo tím, že on sám na ně chodíval pozdě. Věděl taky proč to dělá. Nechtěl se přeci přílši dlouho, pokud to nebylo vysloveně nutné, zdržovat v blízkosti studentů. Navíc tak měl šnaci být ve sklepení dříve než žáci a to mu dávalo možnost strhávat body každému pozdě příchozímu.

V momentě, kdy Harry vešel do dveří se na něj černo oči profesora lektvarů hned stočily, jako by jej tady právě v tuhle ranní hodinu očekával.

Harry si sedl k Nebelvírskému stolu. Rozmrzele se začal nimrat v ovesné kaši. V okamžiku, kdy se začali scházet další studenti, zvedl hlavu od jídla. Vlastně nejedl, jen nebyl schopný sledovat okolí, které jej neustále pozorovalo. Jeho pohled se samovolně stočil k profesorskému stolu. Nyní tam již neseděl jenom Snape, tedy u něj bylo s podivem, že tam ještě stále sedí. Ale byli tam již i další profesoři. Smaragdové oči se zarazily na osobě Kristiána Abuse.

Kristián jej přivřenýma očima pozoroval. Harry se nebly jistý, jestli si jej nový profesor všiml již včera, vlastně doufal v to, že ne. Jenže teď se zdálo, že si na něj pamatuje až příliš dobře. Kdyby byl Potter ze Zmijozelu, jistě by jej napadla nějaká teorie o spiknutí a tom, že si Kristián tuhle školu vyhlédl jenom proto, že je tady právě on. Jenže Harryho tahle teorie nenapadlo, a i kdyby ano, zavrhl by jí. Nikdo by nedělal takovéhle věci jenom kvůli němu. Vždyť, kdyby mu chtěl uškodit, mohl by to udělat jinak, snadněji. Ne se upsat na rok k učení předmětu ve škole s šíleným ředitelem.

Pohledu nového profesora si však všiml i někdo jiný. Černé oči profesora lektvarů se nenávistně přivřely. Neměl rád Pottera a určitě nestál o to dělat mu chůvu. Jenže v pohledu nového profesora bylo něco, co jej neskutečně dráždilo. Cosi temného viselo ve vzduchu, to Severus poznal z dob, kdy ještě dělal pro Pána zla. Netušil, co se má stát. Nějak to však souviselo s Potterem. A všechno, co se nějak týkalo Pottera se nyní týkalo i Luciuse a tím bohužel i Severuse.
Povzdechl si. Doufal jen, že Abus neudělá nic do té doby, než on sám od Luciuse něco zjistí, pokud tedy něco ví. Nebo aspoň sám něco o novém profesorovi někde vyhrabe.
Musel napsat Luciusovi, už to opravdu nemohl odkládat. Jenže jak to zaonačit, aby snad plavovlasého aristokrata příliš nepolekal. Lucius sep oslední dobou stával až přlíš háklivý na cokoliv znepokojivého, co se týkalo mladého Pottera a jakákoliv zmínka o tom, že by mu snad mohl být nebezpečný nějaký profesor by Malfoye nejspíš donutila k tomu, aby se na vlastní pěst vydal do Bradavic zjistit co se děje...

O necelou půlhodinu později stál Harry na chodbě před učebnou Obrany proti černé magii. Na snídani si počkal jen na rozdávání rozvrhů, aby s úděsem zjistil, že jeho noční můru mají hned první hodinu. Pak se ze snídaně vytratil. Potřeboval být chvíli sám. Vydýchat své rozrušení. Získat stoický klid před tím, než vkročí do jámy lvové. O chvíli později se k němu začali scházet ostatní spolužáči.

„Harry, kdes byl?“ Přiřítil se k němu uřícený Ron. Zdálo se, že se skoro ani sám pořádně nenajedl, jak se snažil najít kamaráda.
„Neměl jsem náladu,“ zamumlání.
„Co se děje?“ zpytavý pohled.
„Nic...“
Rudovlasý mladík se na něj nedůvěřivě zadíval. To však kolem nich právě prošla Hermiona. Ani o jednoho z nich nezavadila pohledem a pokračovala do učebny, jejiž dveře se právě v tom momentu otevřely.

„Ještě je naštvaná,“ šeptl Ron.
„Hmm.“ Harry se tomu ani nedivil. Znal Hermionu příliš dobře na to, aby mu bylo jasné, že se na něj bude hněvat ještě dlouhou bodu, než snad sama pochopí, co je pro něj nejlepší a že Lucius opravdu nepředstavuje všechno zlo světa, jak si umanula.

V učebně zamířil až do poslední lavice. Dílem proto, aby nemusel sedět blízko Hermiony, která seděla hned ve předu. Dílem proto, aby na něj nikdo ze spolužáků neviděl. No a samozřejmě jeho hlavní důvod. Nechtěl, aby na něj viděl nový profesor.

„Vítejte. Jak jistě všichni víte, jsem váš nový profesor. Kristián Abus.“ Kristián vstoupil do učebny. Mávl hůlkou a jeho jméno se zapsalo na velkou tabuli. 
„To snad aby nikdo nezapomněl,“ úsměv.
Ron vedle Harryho tiše znepokojeně zamručel. Harry od něj slyšel jakousi poznámku o podobnosti mezi Abusem a Locharta. Jistě, jistá podobnost tady byla, hlavně v tom, že i po tomto profesorovi zálibně koukala většina dívčího osazenstva třídy.
Harry je trochu chápal, vždyť hnědovlasý mladý profesor byl opravdu přitažlivý. Jen za přívětivým zevnějškem se skrývalo až příliš velké zlo. Avšak kdo z těch, kteří tady nyní seděli, to mohl vědět...

„Tento rok bychom měli probírat některé z obzvláště zákeřných kleteb. Byla by zajímavá ukázka, ale jistě mi všichni dáte za pravdu, že by to nebylo právě nejvhodnější...“
„To jistě, vsadím se, že ani žádný pořádný kouzlo neumí...“ mumlal tiše Ron.
Harry se zamračil, netušil, nakolik umí Kristián kouzlit. Ovšem jistě nepatřil k těm dobrých kouzelníkům a na straně zla skoro všichni uměli kouzlit víc než dobře, čím to jen bylo...

Kristián mluvil a mluvil. Harry si po chvíli, když zjistil, že jej profesor nejspíš vůbec nezaregistroval, začal dělat poznámky stejně jako jeho spolužáci.
Netrvalo dlouho a zazvonilo. Harry se až podivil, že to tak rychle uteklo a co lepšího, on to přežil ve zdraví. Snad se mu podaří stejně příznivě projít i zbytkem dne...

„Pottere, na slovíčko,“ ozval se za Harrym tak nenáviděný hlas, když se už skoro chystal spolu s Ronem odejít z místnosti.
Rudovlasý mladík se také zastavil. Lehce tázavě pohlédl z Harryho na profesora. Tušil, že mezi nimi je jakési napětí, jen netušil, čemu by to měl připsat. Přeci se nemohli potkat někdy dříve, nebo snad ano? Přeci jen v době boje proti Voldemortovi potkal Harry spousty zlosynů. Ale že by některý z nich získal práci v Bradavicích, to se mu nějak nezdálo.

„Dostváte školní trest, pane Pottere,“ škodolibý úsměv.
„Co..?“ Harry se zmohl jen na to, aby na Kristiána zůstal nechápavě zírat. Přeci nic neudělal.
Ron byl nejspíš stejného názoru, protože na profesora vystartoval hned jak se trochu vzpamatoval a ujistil se, že jej jen neklame sluch.

„Školní trest? Za co? Vždyť nic neudělal? Nemáte právo mu dát školní trest pro nic za nic!“ rozhořčeně.
„Právě, že pan Potter nic neudělal. Nedává pozor v hodině. Nemyslete si, že jsem neviděl, že skoro celou hodinu nic neděláte.“
„To ale...“ nebyla to pravda! Jenže nějak se nedokázal hájit, nemohl... Byl jak omámený. Netušil, co by měl dělat. Přelévaly se přes něj vlny strachu, měl sám strávit čas v Kristiánově společnosti. A ještě k tomu s požehnáním školy...
„To není pravda!“ ohradil se Ron. Nechápal to, co to do profesora vjelo. „Nemůžete jen tak rozdávat školní tresty.“
„Jste na omylu, pane Weasley, mohu. Pan Potter si školní trest odpyká dnes večer v osm hodin u mě v kabinetu. A vy, pane Weasley, stejné místo, stejný čas, ovšem zítra,“ zlověstný úsměv.

Pak aniž by čekal na nějakou další reakci je vypoklonkoval ze dveří učebny.

Zůstali stát na chodbě. Ron s neuvěřením zíral na zavřené dveře.
„Tak... Myslím, že tohle je rekord. Školní trest hned při první hodině. Vážně nevím, co to do něj vjelo.“
Harry mlčel. Věděl, co do jejich profesora vjelo. Neměl však dost sil na to, aby s tím seznámil i Rona...
Poslední komentáře
17.03.2009 17:40:51: zase dalsia super kapitolka som zvedava ako sa to bude dalej vyvyjat tesim sa na dalsiu kapcu pridaj...
27.02.2009 20:51:43: Pěkná kapitolka :)) A souhlasím s Kiki. Co takhle zajet do pohodovějších kolejí? Nebo alespoň bezst...
27.02.2009 17:30:09: chudák Harry, mě je ho tak líto. snad mu moc neublíží
27.02.2009 14:11:40: wow! mi neříkej že tam Herry dobrovolně půjde...by musel padnout na hlavu ne... podle mě by mě běžet...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.