Amor firme ut misos HP/LM

41.kapitola - Stav tvé mysli 1/3

Snape se vrátil do svých komnat.
Konečně se mu podařilo zbavit se Pottera. Naštěstí se zdálo, že jej jeho slova odradila od toho, aby se hned dožadoval návštěvy rudovlasého mladíka. Grangerová se tak jistá nezdála. Nejspíš mu stále neveřila a měla obavy, aby... Aby co? Co by ještě mohl udělat, aby chlapec víc poškodil?
Navíc, ať už si o něm hnědovlasá vševědka myslela cokoliv. On nebyl násilník.

Otevřel dveře. Doufal, že teď si konečně odpočine. Až když vešel do pokoje mu došlo, že klid mít určitě nebude. Měl přeci v komnatách Weasleyho. To znamenalo jen problémy.

Po krátkém zaváhání vešel do ložnice. Doufal, že tam mladík ještě bude. Snad... Mohl by spát. Severuse fascinoval pohled na Ronovu tvář. Na spící tvář. Když byl klidný, sladký... Oh. Tak tohle by jistě nikdy neřekl nahlas. Sakra. On tak nechtěl ani myslet. Nemohl přeci dát ve větě dohromady Weasleyho a výraz sladký!
Vlastně... On vůbec neměl používat tenhle výraz.

Rudovlasý mladík na posteli nebyl. Snape se na okamžik zarazil. Že by odešel. Ne, nikdo nemohl z jeho pokojů odejít, aniž by se o tom on dozvěděl.
Rozhlédl se.

Weasley přecházel po pokoji. Vypadal, že je z něčeho vynervovaný.
Severus se zamračil. Zlehka si odkašlal, aby dal najevo svojí přítomnost.

Ron se zarazil. Lehce roztřeseně se otočil k černovlasému profesorovi.
„Prof-- Profesore,“ hlesnutí.
„Pane Weasley.“
„Já, uhm... Myslím, myslím, že bych měl jít.“
„Prosím?“ povytáhl obočí. Ještě ráno chtěl, aby odešel z jeho pokojů a teď chce jít sám?
„Chtěl bych jít pryč. A vaše pokoje... Nemohl jsem odejít a já... Myslel jsem, že--“ rozhodil rukama, nemohouce najít vhodná slova.

„Cítíte se na to odejít?“ nejistě. Cože? Kde se tohle bralo? Odkdy se obával o Ronovo blaho? Weasleyho! Sakra!
Zamračil se. Měl by se otočit a nechat rudovlasého chlapce odejít, neměl by se už na nic ptát. Hlavně, aby to nevypadalo, že se zajímá, stará... Ne! Měl ho vyhodit už ráno! Proč ho zajímaly chlapcovy nářky?

„Já... Sakra, tohle je trapný,“ zaremcání.
„Trápné, pane Weasley?“ nechápal. Jistě, pro něj to bylo trapný. Měl ve svých komnatách studenta. Měl ve svých komantách Nebelvíra! Weasleyho! Nadruhou stranu měl ve svých komnatách pohledného studenta vhodného věku... Jak to, že tady jen tak stojí?

„Jo, já... Měl jste mě nechat jít.“
„Nechat jít?“
„Jo... Vče-včera. Měl jste mě tam nechat.“
„Co prosím? Měl jsem vás nechat, aby vás Abus dodělal?!“ začínal mít vztek. Jak mohl být chlapec tak zatraceně hloupý!
Ron poplašeně zvedl zrak. Co se to dělo?

„Já... To nevadilo, jen... Nemusel jste si dělat... Nemusel jste...“ opět rozhodil rukama. Nevěděl, jak se vhodně vyjádřit. Co Snape vlastně udělal? Vzal ho k sobě do komnat. Do svého soukromí!

„Ujišťuji vás, že kdybych to nechtěl udělat, tak to nedělám. Myslím, že jsem se rán ovyjádřil jasně!“
„Jo, já jen... Jo... Jen... Je to trapný.“
„Co přesně je trapný, pane Weasley?“
„Tohle... Neměl jste vědět... Nikdo neměl vědět, že--“
„Opravdu? Myslíte, že byste si s tím poradil sám?“
„Jo.“
„Vážně? Tak moc se chcete podobat Potterovi?“ rozčileně. Věděl, že o tohle mladíkovi nešlo. Jenže jeho štvalo, že za svojí ochotu sklízí nevděk. Že by rudovlasý mladík byl raději než u něj v držení nechutného profesora Obrany proti černé magii.

„Já... Cože? Proč bych měl?!“
„Protože si stejně jako Potter myslíte, že můžete zvládnout všechno sám! Nebo to je už Nebelvírská deformace?“ lehce posměšně.
„Ne... Já... Nechci, aby někdo... Je to trapný! Nikdo to nesmí vědět!“
„Pane Weasley, na to, co se vám stalo není nic trapného. Abus by měl jít do vězení, je vám to jasné?“
„Ale nepůjde,“ utrápeně.
„Jistě, protože náš ředitel si usmyslel, že musí být na straně každého vandráka a že si každý zaslouží druhou, třetí i další šanci. To ale neznamená, že to, co Abus udělal bylo správné, nebo že byste se za to měl vy stydět. Nemohl jste za to, jasné?!“
„Jo...“ nepřesvědčivě.

Snape si povzdychl.
„Rone... Já ti chci pomoc. Věř mi.“
„Proč?“
„Proč?“
„Proč byste mi zrovna vy měl pomáhat? Není to vaše povinnosti...“
„Není to..? A kdo jiný by měl? Kdo jiný, řekni? Když to nikomu nechceš povědět! Kdo jiný by asi tak mohl pomoc?!“
„Nikdo...“
„Právě, nikdo. Tak nech mě.“
„Já... Ne... Není to správné, a--“
„A co? Vadí ti, že jsme to já? Dobře. Já to chápu. Jsme nenáviděný profesor lektvarů. Ale někdo to řešit musí.“
„Nejste...“
„Cože?“
„Nejste nenáviděný.“

Severus zamrkal. Co se to dělo?
„Wea-- Rone,“ natáhl k němu ruku.
„Ne... Já, jen že...“ odcouval. Urychleně zamířil ven ze Snapeových komnat.
„Počkej!“
Rudovlasý mladík se na prahu zastavil. Neotočil se.
„Můžeš kdykoliv přijít. Chci ti pomoc.“
„Já vím...“ odešel.

Snape jej zamračeně sledoval. Nejraději by hned teď šel za ním. Klidně i násilím jej přiveld zpátky. Nelíbilo se mu, že se rudovlasý mladík bude jen tak sám toulat po škole. Jenže Weasley měl v něčem pravdu. Proč by měl starat právě on. Přeci jen mladík nebyl z jeho koleje a nebýt toho, že za ním Potter přišel, ani by nejspíš o ničem nevěděl. Jenže Potter za ním přišel a to z toho dělalo i jeho problém.
Navíc... Začínalo mu záležet na tom, zda bude rudovlasý mladík v pořádku. Z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu mu na měn začalo záležet. Ne jen na to, co se stane. Ale na člověku jako takovým.

Nejspíš s ním bylo něco špatně. On přeci nechtěl, aby mu na někom záleželo. Nechtěl k někomu něco cítit. Naposledy měl city pro Luciuse a jak to dopadlo.
Akorát by si mohl ublížit. I když... Teď už je dospělý. O to to možná bylo horší. Mohl by ublížit chlapci.

Proč by si to ale nemohl dovolit? Lucius měl svého prince. Proč by i on nemohl mít někoho, koho by mohl rozmazlovat, laskat, chránit. Měl tu potřebu, ano, jen, nejspíš do teď spala a nyní se začal opět projevovat. Proč však právě při Weasleym? Copak se už nadobro zbláznil?

Sedl si do křesla. Nalil si brandy. Musel vyčkat.

***

Už toho měl akorát tak dost. Ron opět nebyl ve škole. Ne snad, že by netušil kde je... Dobře, tak netušil. Před hodinou se donutil jít za Snapeem a požádat jej, zda by si mohl s Ronem promluvit. Jenže lektvarista jej vyhodil s tím, že u něj už Weasley není. Dokonce se zdálo, že i černovlasého muže to trápí. Nebo si to Harry jen představoval? Netušil... Začínal se o kamaráda bát. Jenže teď netušil, kde by mohl mít. Snažil se prohledat hrad. Ale ke své smůle zapomněl mapu u Luciuse, takže nemohl hledat ani na ní.
Netušil, co má dělat. Ron by to tak nenechal. Kdyby teď nebyl v pohodě on, tak by se mu snažil pomoc. Hledat by jej, dokud by jej nenašel.

Jenže Harry takový nebyl. Nedokázal procházet sám hradem. Na to se příliš obávat, že by mohl narazit na Kristiána. Mohla by s ním sice jít Hermiona. Ale té ještě příliš nevěřil. Navíc zdálo se, že jí u něj drží jen starost o Rona. Netušil, zda až bude rudovlasý mladík v pořádku, bude Grangerová stále takhle nevšedně milá.

Vlastně mu to začínalo být trochu protivný. Nevěděl, co si o ní má myslet. Ještě před pár dny s ním odmítala mluvit a teď si zase hraje na nejlepší kámošku. Ještě štěstí, že se zdálo, že aspoň přestala tak moc věřit řediteli. Možná k něčemu bylo dobré to, co se stalo.
Zarazil se.
Opravdu začal být tak sobecký? Jak jej jen mohlo napadnou, že by to, co se stalo Ronovi, mohlo být k něčemu dobré?

Potřeboval vypadnout. Potřeboval se k někomu přitulit. Cítit lidské teplo. Být v bezpečí. Navíc chybějící mapa mu dávala dobrou záminku, aby se vrátil na Malfoy Manor za Luciusem.
Už měl školy po krk. Buď se jej každý vyptával, kde je Ron, což jej samozřejmě také trápilo, i když... Hermiona jej obvinila, že se o něj vůbec nestará. Ale co měl dělat? Co?
Navíc pohledy, které na něj vrhal Kristián. Musel je snášet každou hodinu. Teď, když tam nebyl Ron to odnášel sám. Sice si profesor nedovolil mu cokoliv říct, ale stačilo, jak na něj lačně zíral. Viděl gesta, která jeho spolužákům přišla obyčejná. Chápal jejich význam.

Možná by před tím, že odejde z hradu měl jít za Snapeem. Říct mu to. Snad by mu mohl pomoci. Jenže... On teď potřeboval Luciuse. Chtěl svého manžela. Od toho ho přeci měl!

V kufru našel přenášedlo. Rozhlédl se po pokoji. Znejistěl. Možná by vážně měl jít a najít Rona. Třeba by měl myslet taky na někoho jiného. Ale... Měl pocit, že neustále myslí na jiné. Nebyl čas taky být pro jednou sobecký a myslet je na sebe a své blaho?
Aktivoval přenášedlo.

***

Severus začal být nevózní.
Weasley dnes nebyl ve škole. Nejen, že nebyl na vyučování, on nebyl ve škole! Nikde v areálu jej nemohl najít. A že se snažil, byť to dělal nenápadně.
Navíc se za ním stavil Potter. Zatracený Potter. Beztak je to jeho vina. Bohužel ani Potter neměl o rudovlasém mladíkovi žádné zprávy. Kdyby ostatně měl, těžko by chodil za Snapeem.

Netušil, co by měl dělat. Byl znepokojený. Jenže za kým jít. On byl profesor. On měl mít řešení. Kdyby šel za Brumbálem, tak by se ničeho nedočkal. Ještě by mohl rudovlasému chlapci zadělat na problémy a to pro jednou opravdu nechtěl.

Tak co mohl dělat? Vždyť on se snažil. Opravdu se snažil. Ale nemohl přeci jít a... A co? Nevěděl. Po mnoha letech byl opět bezradný. Nevyznal se sám v sobě.
Nevyznal se v rudovlasém chlapci.
Stále si opakoval, co mladík řekl. Nejste nenáviděný.
Není nenáviděný. Jenže jaký tedy byl, když ne nenáviděný? Jaký byl opak pro nenáviděný? Milovaný... Jenže mohl by být milovaný? Mohl jej někdo milovat?
Třeba jen. Třeba jej jen... Třeba jej jen ignorovali. Ani tu nenávist pro něj mladík neměl. Ano, tak to jistě bude.

Milovaný

Tak rád byl. Tak rád by někoho miloval. Ale mohl? Mohl ještě vůbec? Zvládl by to? Uměl by to? Rád by to aspoň zkusil.
Ale proč právě rudovladý Nebelvír? Proč právě on mu musel zkřížit cestu?

***

Plavovlasý kouzelník udiveně vzhlédl. Domácí skřítek mu právě oznámil, že se mladý pán přenesl do sídla.
Ale co by tady dělal Harry? Má být přeci ve škole? A jediný další mladý pán byl... Ne, Draco byl bezpečně v Azkabanu. Bezpečně pro ně, samozřejmě.

Zvedl se. Něco se muselo stát, proč jinak by se Harry tak rychle vracel zpět. Ne snad, že by mu to vadilo, jen... Jen si pak nebyl jistý, co se děje. Neměl situaci pod kontrolou a to neměl rád.
Otevřel dveře do pokoje kam se Harry přenesl. Byl to mladíkův pokoj, který obýval před tím, než se přesunul do Luciusovi, nyní již jejich, ložnice.
Lucius záměrně nastavil přenášedlo na tenhle pokoj. Jistě, mohl Harryho nechat přenést kamkoliv jinam po domě, ale... Stále měl pocit, že právě tady, v místnosti, která byla jeho, se Harry cítí nejbezpečněji. A právě sem chtěl, aby přišel, kdyby se bude v Bradavicích něco dít. Aby měl možnost se hned uklidnit, kdyby třeba Lucius nebyl po ruce.

To však plavovlasý aristokrat nehodlal dopustit. Chtěl tady být vždycky pro svého mladého manžela. Potřeboval ho a teď se začínalo zdát, že i Harry začal potřebovat jeho. To jej těšilo. Chtěl být, když už ne milován, tak aspoň potřebován. Vlastně... Nebyl si jistý. Třeba jej Harry má rád. Třeba jej miluje. Proč jen černovlasý mladík musel v tomhel být tak skoupý na slovo?
Jistě, už mu řekl, že jej má rád, že je miluje, ale... Nějak v tom stále nenacházel jistotu, uspokojení.

Otevřel dveře.
Černovlasý mladík mu hned padl kolem krku.
„Luciusi...“ šťastné zaševelení. Políbil jej. Potřeboval jej cítit.
„Harry. Stalo se něco?“ nejistě. Mladík málokdy reagoval tak náhle, tak intenzivně.
„Já jen... Ne, nic se nestalo, jen... Potřeboval jsem být u tebe,“ sklopil zrak k zemi, snad se styděl za svojí náhlou potřebu. Lehce se odtáhl. Najednou jej napadlo, že třeba Luciuse nebude těšit, když sem náhle vpadne. Na druhou stranu mu ale plavovlasý muž přece řekl, že může kdykoliv přijít.

„To je v pořádku. Jsem rád, žes přišel,“ usmál se. Políbil mladíka. „Stýskalo se mi,“ zaševelení.
„Mě taky... Připadám si v Bradavicích sám. Nechci být sám,“ sklesle.
„Sám?“ nechápavě. Harry měl přeci ve škole přátele, proto se tam přeci vracel. Co se stalo?
„Jo...“
„Co se děje?“
„Nic... Nechci o tom mluvit.“
„Dobře, to... Dobře,“ povzdych. Bude se muset zeptat Severuse. Hlavně, že jej žádal, aby jej informoval o všem, co se ve škole bude dít. Jak pak měl svého manžela chránit, když každý držel informace od něj dál?

„Nemohli bychom prostě jen... Jen být?“ s nadějí vzhlédl. Zadíval se do šedavých duhovek.
„Jistěže.“ Objal černovlasého mladíka kolem pasu. Vedl jej do ložnice. Přeci jen tohle byl Harryho pokoj a on chtěl, aby to tak zůstalo. Chtěl, aby Harry měl tu možnost se ukrýt a to klidně i před ním, pokud to bude považovat za nutné.

***

Byla už noc, když se Severus chystal do postele. Po celém dni byl řádně unavený. Začínalo mu připadat, že jeho mozek začíná vynechávat. Potřeboval si odpočinout. Aspoň na chvíli nechat všechyn události jen tak plynout, o nic se nestarat.

Někdo zaklepal na dveře.

Lektvarista se zamračil. Doufal, že to zase není Potter, ale ten podle jeho posledních dostupných informací opustil hrad a teď je nejspíš v objetí Luciuse.
Povzdychl si. Tak rád by byl na jeho místě. Nebo... Vlastně ne. Teď už ne. Něco se změnilo.

Další tiché, nejistě zaklepání.

Jestli je to další Nebelvír, dočká se strhnutí řádné dávky bodů.
Vykročil ke dveřím. Někde uvnitř něj ještě klíčila malinká naděje. Nedovolil si doufat. Nebyl přeci nějaký zoufalý zamindrákovaný adolescent. Nemohl si dovolit z ničeho nic se do někoho zbláznit. Nemohl dovolit, aby jeho tělo, mysl, bylo tím člověkem posedlé. Zvláště když nevěděl, jak si u něj stojí.

Otevřel dveře. Ohromeně zůstal zírat. Naděje se rozhořela naplno.
Kývl na příchozího hlavou, aby vešel dál. Zavřel za ním dveře. Spokojeně se usmál, když rudovlasý mladík nejistě popošel do místnosti.



Pozn.: Tak jsem zjistila, proč je v mých povídkách tolik chyb. Já píšu a píšu a koukám na monitor, ale prostě mi ta písmenka dávají smysl, i když jsou zpřeházená. Možná, kdybych si to po sobě přečetla, tak by mi docvaklo, že to je jinak, ale takhle... No, holt se s tím budete muset smířit. Třeba někdy najdu čas a opravým postupně všechny povídky. Teď mimochodem opravduji Poison of love. ;o)
Poslední komentáře
19.07.2009 17:05:47: Překlepy neřeš, hrubky jsou horší, ale ty jich nemíváš moc, sem tam jedna ti občas uteče, takže to n...
17.07.2009 20:41:55: Kiki: Jo, jo, je to boj. Měl by být nějaký pořádný program, který by překlepy apod. opravil. Ale Mic...
17.07.2009 13:43:39: tak to já zase když píšu tak čumim do klávesnice, občas poznám že jsem zmáčkla dvě písmenka najednou...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.