Amor firme ut misos HP/LM

7.kapitola - Vir ac sui veritas amor

Muž a jeho skutečná láska
A pak, že to nejde... Nějak rychle jste splnili limit, ne? Tak dobře, plním slib a přidávám další kapitolu.
Moc mě mrzí, co se v této kapitole stane, vlastně ne, nemrzí, jinak by se to nestalo. Ale vůči vám mě to mrzí, protože vím, jak si to někteří berete. Berte to tak, že se to stát muselo... Osud (já) to tak chtěl... ;o)
Kapitola je věnovaná Pajušce ... =)
Harry již klidně seděl na posteli, opíral se o Luciuse a hleděl kamsi z okna. Malfoy jej jemně hladil po vlasech, rád, že se chlapec už uklidnit a užívaje si ten okamžik, kdy mohl být u něj.

Severus si poněkud nejistě odkašlal. Stále tu byla ta nepříjemná povinnost. Musel Pottera odvést k Dursleyovým. Byl to Brumbálův příkaz a on i Lucius jej museli splnit. Smlouva, kterou Malfoy podepsal v sobě měla zahrnuto, že do chlapcových sedmnáctých narozenin, nebo do doby, než bude zplnoletněn, za něj stále nese zodpovědnost Bradavický ředitel a pokud se rozhodne, že by pro něj bylo nejlepší, aby strávil nějaký čas u svých příbuzných, nemohli nic dělat.

Lucius zvedl zrak a zoufale se zadíval se na černovlasého kouzelníka, věděl o co mu jde.

"Pottere," začal opatrně profesor lektvarů.
Mladík jen něco zamručel na znamení, že poslouchá.
"Budete muset na pár dní odejít."
"Cože?" Harry se lehce odtáhl od Luciuse, aby lépe viděl na Snapea.

"Musíš se na nějakou chvíli vrátit k příbuzným."
Harrymu se přes obličej mihla grimasa strachu.
"A proč?" zoufale.
"Brumbál to tak rozhodl, prý to bude lepší pro tvé přispůsobení," lehce se zamračil Snape.
"NE!" chlapec se zvedl z postele a roztřeseně zíral na oba kouzelníky.
"Harry, je to jen na pár dní," zapojil se Lucius.
"Co? To ne! Nevrátím se tam!" hystericky ječel mladík.
"Pottere, uklidněte se, je to jen na pár dní. Jsou to přece vaši příbuzní!" profesor lektvarů vykročil k Harrymu.
"Ne! Nechte me! Nesahejte na mě! Jděte pryč!" chlapce se zoufale svezl podél zdi na zem.
"Harry," Lucius se zvedl a došel k plačícímu mladíkovi.
"N-ne... Ne... Nechci... Ne..."
"Harry, uklidni se, je to jenom na pár dní. Co se ti může stát za pár dní," Lucius jemně zvedl Potterovu hlavu a zadíval se mu do smaragdových očí.
"Já..."
"Harry, proč tam nechceš? Co ti udělali?" Malfoy nechápal.
"Já... Dobře, vrátím... Vrátím se tam," hlesl a opět sklonil tvář do dlaní. Rozvzlykal se.

Malfoy se nejistě podíval na Snapea, který mezitím došel až k nim.

"Pot-Harry, pojď musíš se tam vrátit, Brumbál si to přeje a podle smlouvy za tebe zodpovídá do tvé plnoletosti. Musíme tě tam odvést," Severus se sklonil a jemně zvedl chlapce za loket.
Lucius se postavil. Zoufale hleděl na plačícího mladíka. Tak rád by mu pomohl. Ale nevěděl jak...

***

Harry seděl ve své staré ložnici v domě u Dursleyů. Byla již hluboká noc, ale on nespal, nemohl... Stále musel přemýšlet na spoustou věcí...

Netušil, co se to stalo. Ještě před chvílí byl relativně šťastný. Jistě k Malfoyovi nechtěl, ale nebylo to kvůli tomu, že by ho nenáviděl, jen prostě... Nechtěl. Ale teď. Teď se všechno změnilo. Hlavně vlivem toho, že se mu vrátili ztracené vzpomínky a on si víc, než kdy jindy přál, aby tu byl někdo, kdo by mu pomohl, poradil, nebo jen držel v náručí a tiše mu naslouchal. A jak zjistil, tak Lucius Malfoy byl vhodný kandidát. Hlavně proto, protože o něj stál. A v posledních dnech se zdálo, že mu nejde jenom o to, aby měl 'Chlapce, který přežil', ale o Harryho...
Harry začal Luciusovi chtě-nechtě důvěřovat a to i přes to, co se stalo. Přesto, že jej Lucius Malfoy znásilnil, přesto, že se k němu dřív choval jak ke kusu hadru, přes to všehcno mu chlapec důvěřoval a doufal, že se k němu brzo vrátí, že nezůstane tady, se svými přibuznými, kteří jej nenávidí.
Vždyť ten, kdo nařidil, aby se sen Potter vrátil mu ublížil daleko víc. Ten, kterému celý život věřil. Ten, kterému by dřív svěřil svůj osud, za kterého by položil svůj život. Ten člověk jej zradil a nezasloužil si víc chlapcovu důvěru...

Zvedl se a pomalu přešel přes pokoj ke dveřím. Zkusmo vzal za kliku. Lehce se zamračil, když zjistil, že je zamčeno. Mohlo ho to napadnout, pochopitelně. Vždyť byl u Dursleyových, těžko mohl předpokládat, že by změnili svoje návyky a to i přes to, že jim Lucius důrazně povyhrožoval.

Opět si sedl na postel. Pomalu začínal mít strach. Věděl, čeho jsou jeho příbuzní, tedy spíš strýc, schopni...
Netušil, proč jej sem Brumbál poslal, jedině snad, aby jej srazil na kolena. Co si myslel, čeho tím docílí? Vždyť si přece nemohl mysle, že by chlapce hledal oporu u něj, potom, co udělal. Ale třeba si stále myslel, že si Harry na nic nepamatuje...

Černovlasý mladí se roztřásl, vzpomínka na sen, který vlastně nebyl snem, byla příliš živá. Jak mu to mohl Brumbál udělat. Proč? Vždyť on mu věřil!
Snažil se tiši vzlyky, které se mu draly přes hrdlo ven, ale nemohl si pomoci...

Na chodbě se ozvaly kroky. Chlapce zpozorněl, pár slziček si ještě našlo cestičku po vlhké tváři, pak však nic. V zelených očích se mihnul náznak strachu. Ne, nenechá je, aby mu znovu ublížili, nenechá se opět pokořit.
Rozhlédl se po pokoji, snaže se najít hůlku. S hrůzou si uvědomil, že ve shonu, kdy jej Snape bral z Malfoy Manor, si jí zapomněl na stolku s pokoji. Neměl hůlku! Nemohl se bránit a i kdyby chtěl, tak v mudlovském boji neměl proti strýci šanci.

Kroky už byly skoro u dveří. Harry na okamžik přestal dýchat. Znal to, věděl, co teď přijde. Teď zaplatí za svou opovížlivost. Zaplatí za to, že se vrátil, za to, co jim Lucius řekl... Zaplatí za to, že si dovolil žít...

***

Lucius nervózně přecházel po Malfoy Manor. Nemohl si pomoc, za tu chvíli, co tady Harry byl, si na něj zvykl. Měl rád jeho vůni. Jeho krásný oči, jeho úžasný lehce melancholický pohled. Měl rád jeho a on mu teď chyběl... Proč se jen Brumbál tak hloupě rozhodl? Nevěděl... Proč by mělo Brumbálovi záležet zrovna na to, aby se Harry vrátil k příbuzným? Vždyť to byla taková pitomost... A proč byl chlapec tak hysterický? Co mu příbuzní udělali, co mu Brumbál udělal?

Plavovlasý kouzelník se naštvaně zamračil na vstupní bránu, už nějakou tu chvíli přemýšlel o tom, že se půjde ujistit, že je Harry v pořádku. Ale nemohl, věděl, že kdyby na to přišel Brumbál, mohl by Harryho odvést, než bude chlapec plnoletý.
A to Malfoy nemohl dopustit, Harry musel být u něj. Nemohl o něj přijít a ještě k tomu na takovou dobu...

Tiše zaklel. Nemohl chlapci pomoc. Ale proč by to měl potřebovat? Co si to namlouval, jistě, že to potřeboval, proč by se jinak tak bál. Vždyť k němu, k člověku, který mu tolik ublížil se choval tak mile a svých příbuzných se bál? To není normální...

Odhodlaně vykročil ke dveřím.

"Kam si myslíš, že jdeš?" ozvalo se za ním.
"Za svým chlapcem," naštvaně se otočil.
"Luciusi, nechoď tam, třeba má Brumbál pravdu a Potter se potřebuje uklidnit a ty mu k tomu určitě nepomůžeš," povzdechl si Snape.
"Potřebuje mě..."
"Z čeho tak soudíš, je přece se svými přibuznými. Nech ho chvíli vydechnout."
"Severusi, oni ho přece nesnášejí, nemůžeme ho tam nechat," zoufale.
"Proč myslíš, jsou to jeho příbuzní!"
"Ne, Severusi, věř mi, jenom se tam podívám a když bude v pořádku tak ho tam nechám, ano?"
"Dobrá, ale půjdu s tebou," prohlásil Snape.

"Stejně bude v pořádku," ušklíbl se, když vycházeli ze dveří.

***

Dveře se prudce otevřely, avšak ne hlasitě. Strýc Vernon si vždy dával velký pozor na to, aby náhodou neprobudil svou ženy, když po nocích chodil do pokoje svého synovce. Ne snad proto, že by mu jeho 'návštěvy' zakazovala, ale prostě proto, protože oni žili jako 'normální' rodina a to, co Vernon po nocích dělal se normálu vymykalo.

Harry se stále větší hrůzou zíral na obrys muže, ve tmě jej sice nemohl vidět, ale věděl kdo to je. Vždyť se to opakovalo tak často, na to, aby si snad mohl myslet, že se mýlí...

Otřásl se odporem, když se jeho strýc k němu přiblížil. Dnes, dnes tolik jako nikdy byl rozhodnut se bránit. Nechtěl strýci dovolit, aby se jej opět dotkl, aby jej opět zneužil...
Něco však bylo jinak. Ke svému strýci cítil odpor, cítil k němu strach, ale k Brumbálovi cítil hlubokou nenávist. Od strýce nikdy nic dobrého očekávat nemohl, ale Brumbál... Tomu přece věřil, od toho očekával, že jej ochrání... A on byl přitom stejný jako tučný mudla, který se k němu kolébal přes temný pokoj.

"Myslel si, že mi unikneš," zahuhlal Dursley a stále se přibližoval k černovlasému chlapci. Harry se urychleně postavil na nohy. Dnes ne! Dnes mu nedá šanci, aby jej pokořil, dnes se bude bránit. Nemá důvod nechat jej, aby ho opět dostal na kolena. Nenechá ho, aby ho zlomil... Pokusí se...

Vernon už byl u chlapce.

Harryho zcela náhle, naprosto nepřipraveného, zasáhla strýcova tvrdá pěst. Padl na kolena. Cítil krev, která mu pomalu začala stíkat po spánku. Brýle mu někam odletěly a on teď ještě hůře rozeznával strýcovu postavu.

Strýc opět napřáhl ruku. Harry se pokusil uhnout. Pěst se o něj jen letmo otřela. Jediným chabým pokusem se snažil strýce knokautovat. Zasáhl Vernona do tváře, avšak jeho rána se ani zdaleka nemohla vyrovnat té, kterou jej vzápětí Dursley zasáhl.

Čtvrtá rána jej zasáhla a chlapcovo odhodlání bránit se, se někam vytratilo.
Ležel na zemi. Ze spánku a z úst mu tekla krev, kterou nebyl schopen vidět. V neprostupné tmě se nad ním sehnula mohutná postava strýce.

Cosi mu znechuceně říkal. Mladíkova mysl občas zachytila některé se slov, která nedávala smysl. Harry se nesnažil jim porozumnět, bylo to stejné jako jindy. Ne, bylo to horší. Vernon se očividně za dobu, kdy tady chlapce nebyl, neměl na kom vybít, neměl na kom ukojit své zvrhlé choutky a tak si to teď vynahrazoval.

***

Lucius kráčel po Zobí ulici, Snape byl kousek za ním a stále si něco naštvaně mumlal. Podle něj bylo tohle naprosto zbytečné. Potter bude určit v pořádku...

Malfoy se zastavil před domem číslo čtyři. Zamračil se. V domě byla tma, stejně jako ve všech okolních. Ale tady, právě v tomhle domě se něco dělo. Obyčejný mudla by si ničeho nevšiml. Ale kouzelník... Kouzelník cítil magii, která se vznášela ve vzduchu. Magii, která se uvolňovala z každého kouzelníka, když měl příliš velký strach na to, aby jí ovládl. Magie nemohla ublížit, teda ne, pokud sebou dotyčný neměl hůlku.

Lucius věděl, že tohle je magie jeho chlapce, ale proč se Harry bál? Co se mu právě teď mohlo dít? Také věděl, že chlapec nemá hůlku a pokud byl právě teď v nebezpečí, nemohl se bránit...

Urychleně zamířil do domu. Vytáhl hůlku. Snape jej na poslední chvíli zarazil.
Malfoy se na něj udiveně otočil.
"Co děláš?" zavrčel
"Probudíš je!"
"Harry je v nebezpečí."
"Může se mu jen něco zdát," namítnul Snape.
"NE! Sny se mu zdály i na Malfoy Manor a nikdy kolem něk nebyla magie, je v nebezpěčí."

Lucius se vythl ze sevření a kouzlem vyrazil dveře.

***

Harry zoufale zakňučel. Vykřikl by, kdyby mu ústa nezakryla mastná dlaň strýce. Do očí mu opět vstoupily slzy. Snažil se bránit. Ano, opět se snažil bránit a opět marně.

Tělo Vernona jej zalehlo a on se nemohl hnout, natož jej ze sebe shodit...
Poslední komentáře
30.11.2007 21:10:51: na kůls těma zm*ama ehm pardon za výrazy, ale fakt mě naštvali"! Co si o sobě sakra myslí! no nechal...
30.11.2007 13:56:18: skvělá kapitola
27.11.2007 23:23:06: Skvělé 20 kapitol ,už se nemůžu dočkat.
26.11.2007 21:03:12: Tahle kapitolka je ... hmm nemůžu najít vhodný slovo, ale nakaždej pád už aby bylo pokráčko
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.