Hořkosladké chvíle DM/LM, DM/HP

1.kapitola - Láska otce, jiná než láska matky tvé

Áno, vidíte dobře. Konečně jsem se rozhoupala k tomu, abych napsala první kapitolu a vložila jí na net. Netuším, jak moc se této povídce budu věnovat, ale pokusím se jí moc neodbývat. Jenže zjistila jsem, že se k jedné povídce stejně dostanu tak maximálně jednou za měsíc. Holt až všechno průběžně dopíšu, tak pak si nechám na psaní jednu dvě, aby to přibývalo rychleji. Ale ještě tak ten rok si budete muset zvyknout na tenhle systém, jelikož dřív konce některých asi nebudou.
Uhm... Sem se nějak rozeptala mimo povídku.
Upozornění: od 15-ti let
Varování: incest (náznak), pedofilie, vulgarismus, násilí
Malý plavovlasý chlapec seděl v postýlce ve svém pokojíku. Vyděšené oči hleděly do tmy.
Něco jej probudilo. Snad nepěkný sen.

Slzičky se mu v záři měsíce třpytily na tvářích. Chtěl volat maminku, chtěl, aby jej utišila. Ale věděl, že nemůže. Už v tomhle věku byl veden k tomu, že Malfoyové nepláčou. Správný Malfoy nevolá v noci maminku, netouží po jejím objetí.
A on byl správný Malfoy. Byl, protože kdyby nebyl, jeho otec by ho ztrestal, i když zatím jenom tím, že by jej napomenul. Za Draca by to odnesla Narcissa, prozatím.
To Draco věděl. Ve své dětské nevinnosti věděl, co smí a co ne. Byl přece Malfoy. A seč by si to Lucius nikdy nepřiznal, jeho syn se tak choval hlavně kvůli matce. Nechtěl jí vidět trpět. Nevěděl, proč se to děje. Byl ještě příliš malý, ale nebyl hloupý, viděl, že otec je na maminu hrubý hlavně, když on se chová 'nevhodně'.

Kdesi v domě něco spadlo. Zvuk rozbíjejícího se skla se jako ozvěna nesl halou. Slyšel jej i malý aristokrat ve své postýlce se spuštěnou ohrádkou.
Vyděšeně se stáhl do rohu postýlky. Zpod dečky roztřeseně vykukoval ke dveřím, které ve tmě byly sotva vidět.

Chvilkové ticho protrhl ženský nářek. Hlasitý žalostný pláč.

Malý zvědavý, leč vystrašený chlapec, vylezl z postýlky.
Bosýma nožkama přešel přes koberec ke dveřím. Lehce je otevřel, jeho matka je na noc nechávala pouze přivřené. Po chladné kamenné podlaze došel k ložnici svých rodičů, odkud se nářek jeho ozýval.

Dveře byly otevřené.
Plavovlasý chlapec stanul na prahu. Jeho dětská mysl nepobírala výjev před sebou, a přes jej vídal tak často.

"Mami..." tiché vzlyknutí. Nemusel být dospělý, aby pochopil, že jeho mamince je ubližováno, opět.

Plavovlasá žena, ležící uprostřed pokoje, zvedla hlavu. Podívala se na svého synka. Věděla, že by tady neměl být. Ne teď, když Lucius zuří. Ne. Draco musel pryč. Lucius si nesměl svou zlost vybít na jejich synkovi. Sice se to ještě nikdy nestalo. Zatím i za synovy malé chyby snášela manželovu zlobu ona. Ale jak ještě dlouho? Jak dlouho se Lucius bude na Draca dívat jen jako na malého chlapce? A kdy se rozhodne, že za své činy musí nést odpovědnost?

"Draco, jdi... Vrať se to pokoje, Draco," zoufale jej odháněla.
Chlapec na ní jen vystrašeně hleděl, pak udělal pár kroků do ložnice.
"Ne, Draco. Vrať se do pokoje," Narcissa se ztěžka zvedla. I přes bolest, kterou pociťovala doběhla k synovi.
"Dráčku, prosím, jdi. Jdi do svého pokoje," pokusila se jej nasměrovat ke dveřím. Musel odsud pryč. Dokud je Lucius ve sprše, Draco musel odejít.

"Nedovolil jsem ti zvednou se," zavrčel muž vycházející z koupelny.

Narcissa se urychleně otočila, syna schovávaje za zády.

"Co to tam máš?" Lucius popošel blíž.
"Nic."
"Ustup!"
"Ne."
"Ustup, ty mrzká děvko!" Hrubě odstrčil manželku.
Obličej se mu rozzářil potěšením, když spatřil svého malého synka.

"Andílku," sklonil se k Dracovi, který na něj vystrašeně zíral.
"Nech ho na pokoji!" Narcissa jej odtrhla od chlapce.
"Vypadni!" Lucius pěstí srazil ženu k zemi.

"Ma-mami," zoufale naň shlížel.
"Maminka byla zlobivá, víš, andílku," Lucius přejel rukou po dětském obličeji.
Chlapec nejistě přikývl. Nechápal, co mohla maminka udělat, ale když to říká tatínek, tak to přeci musí být pravda. On by mu nelhal. Učil ho jak být správný Malfoy, to přeci něco znamenalo. Maminka byla často zlobivá, to Draco věděl. Otec mu to říkal a on by mu přece nelhal.

Draco ještě jednou přikývl, zvedl zrak od matky a pohlédl na otce.

"Pojď, odvedu tě do pokoje." Usmívající se Lucius vzal chlapce za ruku a odváděl ho od naříkající Narcissy.

Dovedl Draca k posteli. Vysadil jej na ní. Počkal až si chlapec lehne, celou dobu jej s podivným výrazem sledoval.

"Spi andílku," jemně jej přikryl. Políbil synka na čelo, opět jej pohladil po nevinné tváři.

***

Hlučně se bavící společnost.

Pětiletý chlapec stál kousek od křesla, na kterém seděl jeho otec.
Nejistě se usmíval a sledoval muže, kterak se baví. Ne, nerozuměl tématům ani některým slovům o kterých se bavili. Netušil, kdo je Pán zla, ani proč o něm oni, ti o kterých si on myslel že jsou nejmocnější, mluví tak bázlivě.
Ano, věděl co je strach.

Jeho matka měla často strach, když něco rozbil, když něco provedl. Měla strach, ale Draco netušil proč.
Před dvěma měsíci. Měsíc po pátých narozeninách zjistil, čeho se tak bojí. Ne, neznal všechny matčiny obavy, ale už chápal strach z otce.
I on se ho začínal bát. Ne normálně. Normálně byl jeho otec úžasný. Věnoval se mu, měl ho rád, choval se perfektně. Ale to jen do chvíle, než Draco něco provedl, nebo, než se objevil někdo, před kým se jeho otec, a tím pádem i on sám, musel chovat jako Malfoy.

Draco ke svému otci vzhlížel. Vzhlížel k němu i poté co jej nafackoval. Vzhlížel k němu, i když na něj vzal řemen. Věděl, že si zaslouží být potrestán, když se nechová jako Malfoy. Jeho otec mu to pak pokaždé vysvětloval.
Vysvětloval mu to, když jej líbal na líčka. Když opatrně hladil jeho tělo.

Draco miloval svého otce. Bezelstně jej obdivoval a neviděl nic špatného na otcově chování. Proč by taky měl?

"Draco, pojď sem," přikázal Lucius, otáčeje se k synovi, který stále postával opodál.
Chlapec poslechl, tak jako vždy.

Lucius si jej k sobě přitáhl. Políbil jej na tvář.
"Počkáš tady, tatínek musí jít něco zařídit se strýčkem Severusem, ano?" pohladil syna po zádech.
"Ano," lehce vystrašeně přejel pohledem společnost, ve které měl zůstat. Dva zamračení kouzelnící si jej s nepěkným výrazem prohlíželi.
"Nemohl bych jít s váma?" vyhrkl chlapec.
"Ne, Draco," Lucius se zvedl a spolu s černovlasým mužem, který stál u dveří vyšel z pokoje.

Chlapec stál opřený o křeslo, ve kterém seděl jeho otec. Lehce vystrašeně hleděl na dvojici v místnosti.

"Copak, snad se nás nebojíš," oslovil jej jeden z mužů.
"Ne..." hlesl.

Muž se zvedl a i přes zjevný nesouhlas druhého kouzelníka zamířil k Dracovi.
Poklekl vedle něj.

"Nebojíš..?"
"N-ne," Draco se zoufale ohlížel ke dveřím, za nimiž zmizel jeho otec.
"To je dobře, Draco, moc dobře," pohladil chlapce po tváři podobným způsobem, jako to dělával Lucius, avšak tohle pohlazení bylo hrubé, nelaskavé.
Chlapec o něco couvl.

"Neměl bys," upozornil muže kouzelník, který stále seděl na svém místě a jen výjev sledoval.
"Co bych měl a co ne je jenom moje věc!" okřikl jej, ale zrak nespustil z chlapce.

"Neboj se mě," chytl Draca za ruku a přitáhl jej k sobě.
"Nechci ti ublížit."
"Můj otec, on..."
"Ale, ale, tak malý a už nám chceš vyhrožovat," muž se otočil na toho druhého, oba se ironicky zachechtali.

"Neublížím ti," zopakoval kouzelník. Rukou zajel pod chlapcovu košili.

Draco tlumeně vzlykl, když jej muž políbil na lalůček. Tohle nesměl. To smí jenom jeho otec, sám mu to řekl.
"Neboj se," zaševelil muž, olízl Draco tvář.
Chlapec opět zavzlykal.

"Nech ho," chabě zasáhl druhý muž, stále sedě na místě.

"Ale maličký, čeho se bojíš, vždyť už máš určitě průpravu od tatínka," nevšímaje si druhého dospělého, věnoval se jenom chvějícímu se chlapečkovi ve svém náručí.
Rukou zajel pod chlapcovy kalhoty. Přejel přes dětský zadeček.
Draco něco nesrozumitelně zamumlal. Pokusil se od muže odtáhnout.

"Kam pak bys chtěl jít," usmíval se kouzelník.

Opět si chlapce přitáhl a políbil jej na rty.
Jazykem si probojoval cesty do chlapečkových úst.

Draco, v dětské nerozvážnosti nepřemýšleje nad důsledky, pevně sevřel zoubky.
Muž zařval bolestí a odtrhl se od chlapec.

"Malej bastarde," rozzuřeně praštil chlapce před sebou do tváře.

Draco spadl na zem. Po tvářích se mu začaly řinout slzy.
Při pádu srazil ze stolku několik sklenic, které se nyní rozbité válely na koberci.

Dveře, kterými odešel Lucius se prudce otevřely.
Stanul v nich plavovlasý kouzelník.

Jediným pohledem zhodnotil situaci.
"Ven," kývl na kouzelníka, který jen seděl v křesle, ten bezeslov opustil místnost.

"Severusi, vem Draca a odveď ho do pokoje," přikázal kouzelníkovi, který se za ním objevil, z očí přitom nespouštěl kouzelníka, který stále klečel kousek od chlapce.
Snape se prosmýkl kolem obou kouzelníků. Popadl do náruče plačícího chlapečka a zmizel s ním z místosti.

Bylo už pozdě večer, když Draco ležel ve své postýlce. Jeho otec seděl u něj a hladě jej po těle mu šeptal něžná slůvka.



Pozn.: Jak jsem říkala, Potter se objeví až mnohem, mnohem později...



Poslední komentáře
14.03.2008 19:01:22: Mission: No áno, to už si možná splnila, ale ještě Tě čeká minimálně jeden (však Ty se ještě do něče...
14.03.2008 18:55:29: Teda, na to jak nemám ráda Draca a povídky, kde je hlavní postavou zasadne nečtu, tím spíš když je t...
04.03.2008 07:35:42: Tak konečně jsem si to taky přečetlasmiley Jsem nesmírně zvědavá na pokračování. Jsem už asi definitiv...
02.03.2008 21:29:10: Blanch: Jé, to jsem ráda, že se Ti to líbilo. Nečteš áno? Tak o to víc mě těší, že sis to přečetla.....
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.