Hořkosladké chvíle DM/LM, DM/HP

10.kapitola - Jediná cesta, jediný směr 1/3

To vše obstará Zmijozel...
Tak dítka, ještě tak deset kapitol, které obsáhnou co si Draco myslí a celé ty roky, než se bude dít nějaký ten slash mezi ním a Harrym. No snad to všichni přežijeme...
Jedenáct let.
Draco si své jedenácté narozeniny opravdu užil. Tedy, přesněji. Užil si až týden po nich. Den, kdy mu přišel dopis z Bradavické školy čar a kouzel o tom, že byl na školu přijat a že čekají na jeho nástup k řádnému studiu prvního září.
Tahle událost si ze strany jeho rodičů, vlastně spíš matky, vyžádala daleko větší oslavu, než nějaké narozeniny. Teď bylo jisté, že z jejich syna bude právoplatný kouzelník. Vždyť byl přijat do té nejlepší školy. Jistě, Narcissa musela Luciusovi ještě vymluvit ten nápad s Kruvalem, ale nakonec i to se zvládlo.

Draco byl rád. Do školy se těšil. I když... Dost se i obával. Věděl vše o tom, jak to ve škole chodí.
Buď půjde do Zmijozelu, což potěší jeho rodiče. Vlastně si ani neuměl představit něco jiného než Zmijozel. Neuměl si představit jak by rodina reagovala. Nechtěl by vidět jejich zklamání.
Nebu bude v jiné koleji a tam bude mít snad i nějaké přátele. Jenže co mohl. Musel doufat v to, že i v chladné koleji, kam chodili jeho rodiče, bude mít možnost poznat nové, skvělé, lidi. Že najde nějaké ty přátele. Ovšem, jak ve Zmijozelu. Co když budou všichni takoví, jako je znal ze společenských akcí. Chladní, nepřístupní, plní přetvářky a falše?

Lucius se od doby, kdy se stalo to menší nedorozumnění před rokem, Dracovi vyhýbal. Dokonce doufal, že když chlapec půjde do Kruvalu, tak se mu podaří nějak více změnit své smýšlení o vlastním synovi. Jenže, bohužel, Narcissa si opět prosadila svou. Její syn přeci nebude na nějaké zapadlé škole kdesi v Evropě, když může chodit do tak významného institutu jako jsou Bradavice.
Co na tom, že je v jejich čele nyní ten mudlomil Brumbál. Dracovi se tam dostane dostatečného vzdělání a co tam neučí v černé magii, to se doučí o prázdninách volna.

Aspoň, že v Bradavicích je Snape. Jedině fakt, že na jeho syna bude dávný přítel dohlížet Luciuse uspokojoval.

Stále ještě byly prázdniny. Lucius si vzal několik dní volno. Aby ještě před odjezdem Draca do Bradavic mohl s ním strávit několik chvil. Ano, vyhýbal se mu, ale z povzdálí sledoval mohl. Z dálky se mohl kochat krásou svého vlastního dítěte.
Čím byl Draco starší, tím byl úchvatnější. Již to nebylo to rozkošné dítě, tak nevinné, něžné. Byl více Malfoyovský, Zmijozelský. Snad někdy i rozmazelný. Ale i tak. Lucius viděl ty okamžiky, kdy se jeho syn nehlídal. Když dal světu na pohled co si opravud myslí, jak se cítí. Stále to byl jeho malý chlapeček, který potřebuje chránit.

Draco si otcova chování všiml. Jak by taky nemohl. Nebyl již úplně malý a to, že se s ním v jednu chvíli otec normálně baví a v druhé se mu vyhýbá jak může a když si s ním chce promluvit, tak náhle nemá čas, bylo divné. Chlapce to mrzelo. Na loňský incident již dávno zapomněl. Měl v hlavě nyní důležitější starosti. Matka mu dávala stále více hodin různých aktivit, které stále častěji zahrnovali čarování. Nemohl přeci do Bradavic jen tak přijít a nic neumět. Navíc teď měl oficiální hůlku. Ještě neměl zákat kouzlení o prázdninách, mohl tedy kouzlit do sytosti. Avšak Draco toho pod matčinou taktovkou měl již za pár dní dost a dost.

Lucius nevěděl o tom, že Narcissa Draca učí. Tedy. Věděl o těch základních kouzlech, která mladý Malfoy již stejně znal. Ale to, že jej prakticky začala učit i temnou magii, o tom neměl ani zdání.
Nebyl zase tolik oddaný smrtijedí věci, aby se o něco takového staral. Jistě, až přijde ten správný čas. Až to bude třeba. Nebo až za ním Draco sám přijde. Potom třeba. Ale nyní? Když to nebylo nutné? Proti komu byl chlapec černou magii používal?
Narcissa nepovažovala za nutné to Luciusovi říkat. Ostatně péče o Draca byla její starost. Tak to pán domu aspoň říkával, když byl chlapec ještě úplně malý. Možná se za tu dobu mnohé změnilo...

Den odjezdu do školy se rychle přibližoval.
Lucius to nesl snad ještě víc těžce než Draco. Chlapec se poslední dny ukrýval u sebe v pokoji.
Snad aby se rozloučil z místem kde vyrůstal, než se sem na některé prázdniny zase bude moci vrátit. Už teď si stýskal. Nikdy nebyl nikde daleko sám. Občas jezdili do letního sídla. Ale tam to otec neměl rád, takže i tamní návštěvy byly spíše omezené.
Sám... Neuměl si to představit. Když byl mladší. Předtím, než se něco stalo. Něco, na co si jen matně vzpomínal. Někde v mysli tam možná figurovaly nějaké děti, mudlové, snad. Ještě předtím spával v domě sám, většinou ale i tak pod dozorem. Buď Severuse, nebo jen skřítků, nebo množství obrazů s jeho předky. Ale ne sám na cizím místě. Neuměl si představit jak do zvládne.
Ovšem musí! Je Malfoy! Tohle bude hračka. Přečkají to jiní, zvládne to i on. Navíc po drylu posledních dní, kterým jej uhání jeho matka, to snad bude i jakési vysvobození.

Luciuse mrzelo, že se Draco zavírá v pokoji. Tam by za ním nešel. Měl příliš strach, že by se nechal strhnout. Že by opět podlehl a tentokrát by zklamal na celé čáře.
Chtěl si užít pohled na svého synka. Chtěl vidět jeho úsměv. Bylo mu jasné, že jej škola změní, tak jako každého. Dobře si pamatoval svůj první ročník. Jel tam jako veselý, i když přísnou domácí východou utužený, chlapec a vrátil se jako zamračený nevrlý spratek. A co teprve Narcissa. Byl tenhdy o několik ročníků výš, když nastoupila. Taková malá šťastná, leč roztěkaná princezna. Když ten rok odjížděla zbylo z princezny jen krásné pozlátko a pod ním skoro až démonicky zlá osobnost.

Netušil, jestli tohle škola probouzela ve všech, ovšem v těch které znal určitě. Možná za to mohl jen Zmijozel. Vždyť se říká, že z této koleje vyjdou jen samý černokněžníci. Možná se ale jen žáci snaží této pozici dostát a sami se do toho situují.

A náhle tady byl ten den.
Den, kdy měl mladý aristokrat opustit bezpečné brány Malfoy Manor a vydat se do Bradavic.
Draco byl již od rána natěšený. Pro teď zapomněl na svůj strach z neznámého. Zapomněl na to, jaké to bude až bude ležet v potemnělé ložnici, až bude v noci naslouchat tichým dechům spících spolužáků. Ne. Teď na to nemohl myslet. Chtěl si to užít. Jedinečný okamžik. Jedinečný pocit volnosti. Již brzy. Brzy bude závislý jen sám na sobě. Bude si moc dělat co chce a jak chce.

S dětmi, které znal přes matčiny přítelkyně byl domluvený, že se setkají ve vlaku a najdou si tam vhodné kupé. Matka mu neustále předhazovala, že by měl počkat až jemu jeho kamarádi, jak jim s radostí říkala, ač je Draco sotva znal, najdou vhodné místo. On je přeci něco víc, nemusí se tahat s nějakou špínou a potupně hledat vhodná sedadla.

Do kufru poctivě naskládal všechno oblečení. Každý kousek hábitu, který před měsícem byli s rodiči nakoupit v Příčné ulici. Každou učebnici, z kterých si již teď před usnitím četl. Těšil se, ano, moc se těšil. Ne na učení, toho měl doma dost a dost. Bylo to to zvláštní vzrušení z neznáma.
Mohl si zabalit pomocí kouzla, nebo požádat některého z rodičů, či spíše některou skřítku. Jenže proč? Ještě stále byl dítětem a tohle, ta možnost udělat něco sám za sebe, mu dodávala jakous takous jistotu, cítil se více dospělý, více svéprávný.

Příčná ulice.
Všechny ty věci, které tam nakoupili. Včetně velkého výra, který nyní spokojeně spal ve velké kleci. To všechno mu připomínalo podivného kluka, kterého tam potkal. Něčím jej zaujal. Neznal jej. Možná jej už někde potkal a proto mu připadat tak povědomý. Ale něco na něm bylo. Něco zvláštního. Jen kdyby věděl co. Bylo to tak neuchopitelné. Tak zvláštní...

Potřásl hlavou.
Nemohl si dovolit nechat svoje myšlenky takhle nesmyslně utíkat. Však v Bradavicích zjistí kdo to byl a pak se s ním třeba bude moci spřátelit. Ano. Spokojeně se usmál. Pouhá myšlenka na to, že by mohl s malým černovlasým chlapcem kamarádit jej dokázala povznést nad všechny strasti posledních dní.

S těžkým kufrem mu ze schodů pomohla skřítka. Ještě dole si musela vyslechnou vzteklý vřískot paní domu. Která přeci jasně řekla, že tady Draco měl být již před pěti minutama!

Draco popadl kufr. Z těžka jej vyvlekl před dům, kde na ně již čekal jeho otec.
Lucius si syna zamyšleně prohlížel. Vteřinu před tím, než Draco nasadil ledovou masku, kterou se za poslední rok tak dokonale naučil, viděl v jeho stříbřitých očích něco jiného. Něco, co tam již dávno chybělo. Jakýsi záblesk, naději... A pak zase ten chlad.

S povzdychem zamířil k naštvané Narcisse a neurčitě se tvářícímu synkovi.
Pomocí přenášedla se přenesli na nádraží. Nemuseli ani projít přepážkou. I když si Lucius myslel, že by Dracovi prospělo být jako ostatní s zkusit si všechno poprvé, co zažijí oni. No, ještě mu zbývá plavba po jezeře.

Dorazili akorát na čas.
Lidé se pomalu seskupovali. Doprovázeli své ratolesti k vlaku. Vyhledávali vhodný vagon. Narcissa nespokojeně nakrčila nos. Nemohla si nevšimnout, že mnoho těch dětí, které nastupovaly jsou mudlové, nebo s chudých, bezvýznamných, kouzelnických rodin. Aristokratů a opravdu vážených kouzelníků zde bylo již opravud poskrovnu.

„Měl bys jít,“ popostrčila Draca směrem k vlaku, jakoby se s ním ani neloužila na půl roku, než se syn vrátí na Vánoční prázdniny.
„Tak tedy... Sbohem,“ plavovlasý mladík se snažil, aby to znělo co nejméně přiškrceně.
„Sbohem.“ Narcissa bez zájmu pohledem studovala nádraží.

„Draco...“
„Bude se mi stýskat,“ vzlyknutí. Bez ohledů na to, co se učil se vrhl otci kolem krku. Jemně, bezelstně jej políbil na tvář.
Plavovlasá žena po jejich boku nespokojeně mlaskla.
„Taky se mi bude stýskat....“ Postavil syna na zem. Až příliš bez rozmyslu si k sobě přitáhl dětskou tvář, políbil jej na rty.
„Teď už běž,“ popohnal rudolícého chlapce.

Draco nastoupil do vlaku. V mumraji nádraží bylo jasné, že si jejich malého rozloučení nikdo nevšiml a pokud ano, mohl to považovat jen jako obyčejné projevení citů mezi otcem a synem. Ale bylo to obyčejné. Draco až nyní začal pochybovat. Ještě snad ale nebyl čas, aby mu všechno došlo.

Ještě naposledy se ohlédl. Otec s matkou právě mizeli. Povzdechl si. Opatrně se prsty dotkl svých rtů. S dalším tichým povzdychem se rozešel hledat své matkou určené kamarády.

Netušil, že nebude trvat dlouho a on na loučení s otcem úplně zapomene. Že právě tady v tom vlaku zažije to, co jej poznamená na dlouhou dobu jeho studia. Ani v nejmenším nevěděl o tom, že jeho život se ještě více zkomplikuje...
S nemalfoyovským spokojeným úsměvem pochodoval vlakem, který se pomalu dával do pohybu...
Poslední komentáře
27.12.2008 14:00:33: merope: smileysmiley Prava.smrt: Jsem ráda, že těch pár slov bylo a určitě mi nepřišly o ničem. smiley D...
27.12.2008 11:10:21: Som zvedavá, čo Dráčk ešte zažijesmiley${1}smiley${1}
24.12.2008 23:52:35: smileypuf, teda uf, vyčerpávající čtení smileyMocinky pěkná kapitola, zbožňuju myšlenky, tím jediným se ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.