Hořkosladké chvíle DM/LM, DM/HP

12.kapitola - Jediná cesta, jediný směr 3/3

To vše obstará Zmijozel...
Ráda bych měla zaznamenané každé setkání s Potterem, takže je možné že jak půjdou roky, tak se kapitoly na jednotlivá školní léta budou prodlužovat. Nevím přesně kdy se Draco s Harrym dají dohromady, uvidíme jak to vyplyne... A příště druhý ročník. ;o)
Uběhlo několik dní a Draco měl opět šanci potkat se s Harry Pottrem. Popravdě se chvílím s ním vyhýbal. Ač to rozhodně nedával najevo. Nikdo ještě neznal jeho zvyky, takže se nikdo nemohl podivovat nad tím, že chodil na snídani extrémně brzy a na večeři na druhou stranu pozdě. Obědy často vynechával. Ale tady naštěstí nebyl nikdo, kdo by to mohl zpozorovat. Jen Snape jej občas napomenul a přimoněl mu, že kdyby se cokoliv dělo, může za ním přijít. Jenže Draco nebyl hloupý. Možná ještě malý, nezkušený, ovšem věděl, že jít za Severusem se roznalo tomu, kdyby šel rovnou za svým otcem. A opravdu nechtěl, aby se jeho otec dozvěděl o tom, že mu tolik záleželo právě na přátelství chlapce, který přežil.

Dvouhodinovka lektvarů.
Lektvary byly něco, co se nemusel doma složitě učit a vytáčet svojí matku tím, že mu to nejde. Vlastně Draco si málokdy dovolil dopustit, aby mu něco nešlo, nebo aby mu to šlo hůře než ostatním. Do teď jej neměli rodiče, matka, s kým srovnávat, jenže to se mohlo každou chvíli změnit. Nyní měl kolem sebe mnoho nadaných mladých kouzelníků, někteří třeba znali již v prvním ročníku více kouzel než on. Přeci jen starých kouzelnických rodin bylo ještě i v této době mnoho a mnoho z nich dodržovalo tradice více, než Dracova rodina. Tedy, Narcissa se o to snažila, jenže proti Luciusově odporu neměla šanci.
Takže lektvary. Draco je měl rád. Opravdu rád. Jeho rodiče v nich nikdy nijak nevynikali, takže jemu to tím pádme dávalo šanci být aspoň v něčme lepší než oni a než by oni kdy doufali. Severus jej do tajů lektvarismu zasvěcoval už od útlého dětsví, zdálo se, že on jediný v něm onen potenciál objevil.

Ráno toho dne byl Draco rozmrzelý, zjistil, že lektvary, jeho milovaný lektvary, ty na které se tolik těšil, mají společně s Nebelvírem. Za těch pár dní navykl zvykům kolejí a stejně jako Nebelvírští nenáviděli Zmijozel, tak nyní Draco nenáviděl protěžované lvy.
Jedno z nich více než ostatní. Harryho Pottera. Chlapce, který tak lehkomyslně odhodil možnost přátelství s ním. Jak mohl? Draco to ještě stále nechápal. Jak mohl jeho vyměnit za rudovlasého nekňubu? Vždyť Potter měl potenciál, mohl z něj být velký kouzelník. Jenže když se bude zahazovat s takovýma jako Weasley, tak se akorát dostane do problémů... Draco neměl rád problém a nechápal ty, kteří je vyhledávali.

Draco seděl v učebně ve sklepení. Crabbe s Goylem seděli každý z jedné strany vedle něj. Potter a Nebelvírská sebranka se usadila kamsi dozadu. To bylo dobré. Takhle je Draco nebude mít na očích. Aspoň něco pozitivního na tom, že chodil na snídaně tam brzy a tím pádem byl i mezi prvními, kteří se dostavili do učeben. Sice byl nucen držet místo Vincentovi a Gregorymu, kteří sice většinou chodili na snídani brzo jako on, ale na rozdíl od něj, tak zůstávali skoro do konce.

Trpělivě čekal, až Snape odškrtá jednotlivá jména, až si každého jedince přeměří nevrzlým pohledem. Draco tenhle výraz znal. Sice byl naučený nebrat si jej osobně, ale stejně mu běhal mráz po zádech, kdykoliv jej viděl a to ani nemusel být namířený proti němu. Snape by si to vlastně ani neodvážil. Draco o tom nevěděl, ale černovlasý lektvarista si stále dával za vinu, co se Dracovi kdysi stalo v mudlovském světě v době, kdy na něj on měl dávat pozor.

„Harry Potter. Naše nová hvězda.“ Slyšet Draco říkat profesora. Nenápadně se otočil. Viděl Goyla s Crabbem, kterak se smějí, věděl, co se od něj očekává. S tichým povzdychem se donutil k smíchu. Ústa skryl do dlaní, aby snad nikdo nepoznal, že jeho veselí není opravdové.

Snažil se nevnímat, co Snape říká. Jinak by hrozilo, že by napodobil tu rozježenou holku z Nebelvíru a také se začal netrpělivě hlásit. Samozřejmě, že znal odpovědi. Jak by ne, měl je nastudované z nocí, kdy nemohl spát. Jenže on byl teď ve Zmijozelu a takhle se Zmijozel nechová.
Dál se tiše pochechtával, stejně jako jeho dva spolužáci, aniž by vlastně věděl čemu.
Tak moc si přál, aby už tahle hodina skončila. První lektvary a on měl dojem, že je po zbytek školního roku bude nesnášet. Proč jen nemohli mít hodiny s někým jiným? Třeba i s Mrzimorem... Všechno by bylo lepší než tohle, než Potter ve třídě.

S tím jak hodina pokračovala se Draco necítil o nic lépe. Spíš hůře. Snape nejspíš chtěl ještě více vydeptat Potter, si nyní na ostatních studentech vymáhal, aby nahlédli, jak Draco podusil hlemýždě. Mladý Malfoy by se nejradši propadl do země. Nesnášel pozornost, hlavně pokud byla upřena na něj. Viděl naštvaný lesk v zelených očích, bylo mu jasné, že tímhle mu Snape zadělal na ještě větší nenávist od malého Nebelvíra.

Za dalších pár dní se stalo něco, co Dracovu náladu srazilo hluboko pod bod mrazu. Měly začít hodiny létání. Samozřejmě jak jinak, než s Nebelvírem. Jinak to samozřejmě ani dopadnou nemohlo. Okolnosti se opět spikly proti němu.
Draco věděl, že si za mnoho věcí může sám. Jenže co měl dělat. Byl ve Zmijozelu a určité chování se od něj prostě očekávalo.
Takže se choval povýšeně. Nesnášenlivě. Prostě jako pravý Zmijozel, Malfoy, aristokrat...
Vychloubal se. Ano, věděl, že to dělá, ale nějak tomu nemohl zabránit.
Teď, když měly začít hodiny létání, často mluvil o tom, jak skvěle létá. Jak je nespravedlivé, že prváci nemohou mít vlastní koště a ani hrát na kolejní družstvo. Ne snad, že by o to stál. Doopravdy neměl Famfrpál příliš v lásce. Ještě se tak na něj dívat, to bylo v pořádku. Ale hrát? Co kdyby se mu něco stalo? Ne, to v žádném případě!
Vlastně se hodin létání děsil. Věděl, že na koštětí umí, otec jej to naučil v dobré víře, že to syna více přivede ke sportu a trochu jej to odprostí od jeho matky a povinností, které na něj ukládala.

V posledních dnech Draco často vzpomínal na otce. Zda na něj nezapomněl, zda mu chybí. Draco rodiče chyběli, i když , rodiče. Na matku skoro ani nepomyslel. Zato otec, to byla jiná. Často mu z domova chodily balíčky, které mu nosil jeho výr. Jenže to byly jen věci, sladkosti, které stejně nenápadně rozdal spolužákům. Na sladké si nikdy nepotrpěl. Takže to všechno mu musela posílat matka, ta nikdy nevěděla co má její syn rád. To Drava mrzelo. Znamenalo to snad, že otec na něj nemyslí? Od toho jediného lístečku na začátku roku se mu už neozval. Draco byl den ode dne sklíčenější a bohužel právě svojí sklíčenost si vybíjel na spolužácích z jiných kolejí. Zdálo se, že to je tolerováno. Mezikolejní boje byly s pozvdálí podporovány i profesory.

Ten den měl Draco opravdu špatnou náladu. U snídaně zamračeně pozoroval Pottera, kterak se spokojeně baví se svýma kamarádíčkama. Viděl toho nekňubu Longbottoma jak dostal balíček. Viděl i co v balíčku bylo. V hlavě mu pomalu uzrával plán. Zlomyslně se ušklíbl. Ještě cestou z Velké síně se zastavil u Nebelvírského stolu, jen aby je trošku poškádlil. Samozřejmě jej skoro vzápětí vyhodila McGonagallová, která sice za zády, ale i tak nadržovala své Nebelvírské koleji.
To teď nevadilo, před sebou měl ještě pár hodin a pak již létání...

Odpoledne o půl čtrvté už stál na rovném palouku, kde již byli jeho spolužáci ze Zmijozelu, stejně tak jako dvacet košťat položených na zemi. Draco si školní košťata kriticky prohlédl. Doma měl poměrně dobré a drahé koště, sice to nebyla letošní novinka, jenže na co by mu bylo nové koště, když by jej neměl jak využít?

Hodina pomalu ubíhala. Draco musel snést od madame Hoochový výtku, že prý na koště celé roky sedal špatně. Ale to nevadilo. Draco na tom nezáleželo. Proč by mělo? On to přeci umět nepotřeboval. Sice jej napadlo, co si asi pomyslí jeho otec až zjistí a jeho malém neúspěchu na koštěti. Vlastně, třeba mu to připomene, že tady někde má syna.

Jediná zajímavá věc za tu hodinu bylo, když se Longbottom neudržel na koštěti. Samozřejmě by to bylo zajímavější, kdyby se mu něco stalo, vždyť zlomené zápěstí se sotva dalo považovat za zranění. Draco se skoro poděsil nad tím, jak je krvežíznivý. On sám by skučel bolestí, kdyby se mu něco podobného stalo. Jenže u ostatních to bylo jaksi jiné...

„Podívejte se!“ Draco si všiml Pamatováčku ležícího na zemi. Sám pro sebe se spokojeně usmál. Zdá se, že se věci konečně obrátily jeho směrem.
„Dej to sem, Malfoyi,“ vyzval Draca Potter.

O chvíli později už byl Draco ve vzduchu. Pro teď nezáleželo na tom, že by jej mohli vyhodit ze školy. Jeho rodiče by to jistě nedopustili. Nezáleželo na tom, že nerad létal. Záleželo jen na jediném, naštvat Pottera.

„Tak si pro něj pojď, Pottere.“ Ledabyle pohazoval Pamatováčkem.
Skoro se ani nestačil vzpamatovat a Potter už letěl za ním. Neříkal náhodou, že neumí létat? Draco se ušklíbl, mohlo ho napadnout, že Potter bude o své neschopnosti lhát.
„Dej to sem, nebo tě z toho koštěte schodím!“ vyhrožoval Potter.
„Nepovídej...“ V hlavě mu to šrotovalo. Nejistě se podíval dolů. Zem byla poměrně daleko na to, aby měl vážnější poranění než ukvapený Nebelvír.
Jenže přeci se Potterovi tak snadno nepodvolí. Nemohl mu to jen tak dát. To by si večer na koleji schytal.

Dracovi se zatím kolejní šikana vyhýbala. Přeci jen byl dědic rodu Malfoyů. Nikdo si proti němu nedovolil skoro nic říct. Jenže to snad bylo ještě horší. Vlastně jenom pár lidí se s ním dobrovolně bavilo. Crabbe a Goyle a to ještě možná jen proto, že jim to nakázali rodiče. Starší spolužáci Draca ignorovali, nemělo pro ně smysl, aby se o něj nějaa starali, nebo aby se stával terčem jejich žertů, na to byla jeho rodina příliš nebezpečná. Dracovi vrstenci se jej buď báli, nebo netušili, co mohou očekávat, tak se chovali po vzoru starších a také si jej nevšímali.
I když to Draco nedával najevo, neměl svojí kolej rád. Ano, bylo jednodušší být Zmijozel, protože tam jsou vlastně osamělí všichni. V jiné koleji by si toho někdo mohl všimnout. Někdo by se mohl starat a to by nebylo dobré...

Hodil skleněnou kouli do vzduchu. Sám sletěl na zem. Naštěstí ještě nikdo nepřišel a on tak nebyl v maléru. Avšak u Pottera to bylo něco jiného. Ten mezitím chytl ve vzduchu Pamatováčka, čím si vysloužil, podle Draca přílišný, obdiv.

Blížil se večer a Draco pomalu mapoval průběh dne. Pomalu se mu chtělo spát, ale ještě nemohl jít. Musel najít Filche a říct mu o tom, že v noci bude Potter v Pamětní síni. Při večeři si domluvil souboj. Samozřejmě neměl v plánu na něj někdy dorazit. Sice uměl víc kouzel, než Potter, jenže... Jenže nechtěl s ním bojovat. Nechtěl, aby Potter měl možnost ublížit mu, vlastně ani on nechtěl ubližovat Potterovi. To, že jej vyzval na souboj byla nerozvážnost. Bylo zřejmé, že teď to nemůže odvolat a nebýt přitom za sraba. Myšlenku Filche mu vnukl Goyle, když jej na tohle riziko upozorňovat. Tak proč nejít a neprozradit Pottera rovnou. Stejně už má problémů takhle dost, jeden navíc se tam ztratí.

Dny ubíhaly. Pomalu se blížily Vánoce. Draco ještě nebyl rozhodnutý zda zůstane ve škole nebo pojede domů. Jistě stýskalo se mu. Ale otec mu ještě stále nenapsat a on nevěděl, zda tedy bude doma vítán. Svojí zlost si víc a víc vybíjel na Potterovi. Nejen, že malý Nebelvír směl hrát Famfrpál za kolejní družstvo, o což Draco nestál. Ale ještě první zápas sezony vyhrál. Dracovi na tom nezálaželo, ale mohl tak svojí rozmrzelost svádět na prohraný zápas.

Nakonec se rozhodl jet domů. Přeci jen se ještě necítil na to, aby zůstával na hradě sám. Skoro všichni ze Zmijozelu odjížděli na Vánoce domů.

Ráno těsně před prázdninami spolu s ostatními seděl v vlaku z Prasinek do Londýna. V kupé s ním sedělo ještě několik dalších studentů. Vesměs Zmijozelové. Draco však neměl potřebu se s nima bavit. Potřeboval přemýšlet. Nejraději by byl sám. Měl strach z návratu domů. Co mohl očekávat? Netušil...

Ani se nenadál a už byli v Londýně. Spolužáci pomalu opouštěli vlak a spolu se svými rodinami mizeli domů. Draco se pomalu vyšoural z vlaku. Jak předpokládal, otec tu nikde nebyl. Jeho matka stála kousek od všech lidí, kteří se vítali z dětmi. Nadřazeně Draca pozdravila, jako by jí vůbec nevadilo, že jej tak dlouhý čas neviděla. Plavovlasý chlapec měl co dělat, aby zadržel slzy. Roztřesenou ručkou se chytl matky a spolu s ní se přemístil na Malfoy Manor.

„Kde je otec?“ zeptal se o hodinu později, když už byl převlečený ze školního hábitu do mnohem dražšího oblečení a věci měl uložené ve svém pokoji.
„Pracuje,“ strohá odpověď. Narcissa si dál hleděla svého.
„A kdy se vrátí?“
„Nevím. Nemáš dělat něco do školy?“
„Ne...“ zamračeně. Úkoly do školy si stihl udělat ještě než se vůbec vypravil na prázdniny, byl zvyklý nenechávat nic na poslední chvíli.
„Vážně? Tak by možná bylo pěkné, kdyby ses konečně naučil ten štít,“ utrhla se plavovlasá žena, ani se neotočila, když Draco tiše zamumlal odpověd a vyšel z místnosti.

Draco seděl v knihovně. V klíně měl rozevřenou knihu o štítech. Věděl, že se měl ve škole víc učit. Že se to od něj očekávalo. Přeci bylo toho ještě tolik, co neuměl a co jeho matka očekávala, že bude umět. Zklamal je. Samozřejmě. Proto tady jeho otec není? Protože by nedokázal krýt své zklamání. Muselo se jim přeci již donést, že ve všechn předmětech je lepší ta rozčepířená mudlovská holka z Nebelvíru. Museli už vědět o tom, že Potter hraje za kolejní tým. Co udělal on? Nic. Zapadl mezi obyčejné studenty...

Dlouho do noci seděl v knihovně. Prošvihl večeři. Nebylo mu ani divné, že jej matka nezavolala. Nejspíš i ona zapomněla, že má syna již zpátky, jinak by trvala na správné aristokracii a její syn by musel být přítomen.

Usnul na koberci před krbem.
Neslyšel dveře, které se tiše otevřely. Nevnímal kroky, které k němu mířily.

„Draco...“ Lucius Malfoy si klekl vedle spícího chlapce.
„Dráčku,“ jemně jej políbil na tvář.
 Chlapec se zavrtěl, spal dál.

Lucius jej jemně vzal do náručí. Slabě se usmál, když se k němu syn přitiskl a cosi slabě zaševelil. Odnášel jej do Dracova pokoje.

Luciuse mrzelo, že syna nemohl vyzvednout na nádraží. Jenže poslední dobou nic nestíhal. Něco se dělo. Smrtijedi začali být nervózní. Cítili, že temnota se začíná naplňovat. Cosi se blížilo, ale nikdo nedokázal zaznamenat co, nebo kdo... Lucius se poslední půl rok snažil zahladit všechny stopy, vše, co by jej mohlo spojovat s někdejším Pánem zla. Ale také nechával otevřené dveře, co kdyby se věci změnily a Ten, jehož jméno se nevyslovuje, se vrátil?

Ráno se Draco probudil. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Byl u sebe v pokoji, ale jak se sem dostal? Byl si jistý, že sem večer určitě nešel.
Zamračeně zamířil do koupelny, oblékl se a šel na snídani.

„Tati...“ ve dveřích se zarazil. U stoli spolu s jeho matkou seděl plavovlasý muž. Lucius Malfoy.
„Draco, vítám tě zpátky doma,“ Lucius s úsměvem vstal, chystal se svého syna obejmout. Draco lehce ucukl.
„Děje se něco?“ zamračil se Malfoy.
„Ne, já... Nenapsal si...“ Draco sklopil zrak k zemi. Slyšel matku, jak si znechuceně odfrkla a zamířila pryč z jídelny.
„Dráčku, já ti přece chtěl napsat--“
„Ale neudělal si to,“ v duchu si vynadal, proč jenom musel znít tak plačtivě.
„Broučku--“
„Nechtěl jsi, aby přijel?“
„Cože? Co to povídáš! Samozřejmě, že jsem chtěl, aby přijel domů. Draco, poslouchej mě. Dějí se teď divné věci, víš? Nemohl jsem... Někdo by mohl zjistit, že... Nebylo by to bezpečné. Broučku, pochop.“
„Jo...“
„Draco, podívej se na mě. Tak podívej se na mě! Stalo se něco? Proč by sis měl myslet, že bych tě tady nechtěl?“
„Já... Protože. Nevím,“ pokrčil rameny. Ale věděl, samozřejmě že věděl. Protože nebyl dost dobrý. Protože byl nedokonalý, zbabělý, ubračený, protože nedokázal být ani dost Zmijozel, natož dost Malfoy.
„Miluji tě, Broučku, a to se nezmění. Rozumíš.“ Přivinul chlapce k sobě.
Draco slabě přikývl.
Lucius se spokojeně usmál. Měl strach, že se něco stalo, něco vážnějšího o čem nevěděl. Samozřejmě jej Severus o všem informovat, ale ani on nemohl vidět do duše jeho syna.

Políbil Draca na vlhké rty. Rukou jemně setřel pár zbloudilých slz. Neměl rád, kdy Draco plakal, rvalo mu to srdce.

Vánoční práznidny uběhly až příliš rychle.
Draco se do školy vracel na jednu stranu rozjařený, šťastný, prázdniny proběhly o tolik lépe než si představoval. Lucius se mu věnoval, jak jen mohl. Dokonce mu i vysvětloval některé aspekty toho, co se nejspíš kolem není děje. I když tomu mladý Malfoy nevěnoval pozornost. Přeci jen tyhle věci šly stále kolem něj. Zato Narcissa jako by tím byla zcela pohlcena. Nebyla chvíle, kdyby Draca nenapomínala, že takhle to daleko nedotáhne. Že pokud se vrátí Lord Voldemort, Draca do svých služeb nepřijme. Ne, pokud se bude chovat tak jako do teď. Nezmijozelsky. Lucius sice těmto řečem zabraňoval, ale ne vždy byl nablízku.
Na druhou stranu byl plavovlasý chlapec zklamaný z toho, že už zase musí pryč. Žě opět bude muset být ve škole, kde je tak sám, tak nepochopený.
Už aby byly další prázdniny, aby opět mohl být se svým otcem.

Radost z prázdniny mu vydržela ještě nějakou dobu, co už musel chodit do školy. Dál si pečlivě plnil své úkoly. Odepisoval na vzkazy z domova, nyní mu psal již i Lucius, i když pouze jako otec. Sem tam se jeho dopisem mihla výtka. To Draca zraňovalo. Nechtěl, aby mu jeho otec měl co vytýkat. Snažil se, opravdu snažil, ale pokaždý byl někdo lepší. Pokaždé se zdálo, že je někdo lepší...

***

Jednou večer seděl Draco rozmrzele na své posteli. Nechápal sám sebe. Kolikrát si jen říkal, že se nesmí dostat do maléru. Že nesmí opět zklamat své rodiče. Že... No, zdálo se, že přeci jen i on nějaké ty problémy přitahuje, nebo si za to opět mohl sám. Ale on se jen snažil... O co se snažil. Být něco platný? K čemu mu bylo špehování lidí kolem? Proč jenom musel za Potterem neustále chodit? Proč? Jedna otázka střídala druhou, ještě stále na žádnou z nich neuměl odpovědět.

Důležité však bylo, že dnes v noci měl školní trest. Školní trest! Neuměl si představit, jak reagovali rodiče, když se o tom dozvěděli. Jistě nebyli nadšení. Ale mohlo to dopadnou i hůř.
A co vlastně provedl. Nic. Tedy, skoro nic. Mohl za to Potter. Jak jinak, samozřejmě.
Jenže kdyby se Potter nechoval tak tajnůskářsky, tak by on nemusel špehovat jeho a ty jeho dva Nebelvírské kamarádíčky.
Slyšel je, jak se v knihovně baví o tom Bradavickém poskokovi, o Hagridovi. Nenápadně je špehoval, kdy jednou v noci šli do jeho hájenky. Byl nadšením bez sebe, když viděl stvoření, které tam poloobr přechovával.
Drak. Dráče. Malý, čerstvě vylíhlý dráček. Draco by musel být naprosto pitomý, aby tvora nepoznal. Urychleně se tehdy z dosahu hájenky vypařil. I tak si byl jistý, že jej někdo z nich zahlédl. Nikdo se o ničem však nezmiňoval a on sám uvažoval, co by měl dělat. Přeci jen, nějak se mu nechtělo Pottera nebonzovat. Už takhle měl dost problémů a co kdyby jej třeba vyhodili ze školy? Ač jej Draco nesnášel, tak právě tohlesi nepřál, ani nevěděl proč.
Možná to mělo co dělat s tím, že ještě stále se mu občas zdávalo o smaragdově zelených očích. Matně si ty sny pamatoval. Avšak nechtěl na ně vzpomínat...

Trest. A jenom proto, že se dozvěděl o tom, že se draka chtějí zbavit. Jenom proto, že si přál dráče ještě jednou vidět. Malé stvoření mu učarovalo. Proč jen nemohl Potter kamarádit s ním. Teď by to byl on, kdo by chodil tvora krmit, i přesto, že by to odporovalo školnímu řádu.
Jenže byl chycený. Věděl, že má pravdu, i když mu McGonagallová nechtěla věřit. Jak by také mohla. Samozřejmě, vždyť Potter přeci nemohl mít draka. Ovšem mladý Malfoy věděl, co viděl a byl si jistý, že má pravdu. Proč mu tedy nevěřila?

Aspoň trochu potěšitelné bylo, že chytila i Longbottoma a o něco později školník přivedl Pottera a Grangerovou. Nebyl v tom sám. Jistě, udělal chybu a bude muset za ní platit, ale nebyl v tom sám. Třeba se mu poštěstí a při nějakém školním trestu se mu podaří Pottera obrátit na svojí stranu. I když. Jak ho za tu chvíli poznal, zdálo se, že Weasley mu jasně vtloukl do hlavy své ideály a Potter jim slepě věřil.

Školní trest.
Pomalu se chystal vyrazit. Netušil, co má očekávat. Vzkaz s tím, že má nastoupit trest mu přišel při snídani. Chtěl se zeptat Snapea, zda neví, co bude muset dělat. Ale ten byl na něj nahněvaný za to, že mu McGonagallová strhla body a že on sám byl podle něj natolik pitomý, že uvěřil Potterově báchorce o drakovi. Nenechtěl si vymluvit, že Draco tvora viděl. Poslední dny jej profesor při svých hodinách ignoroval. Bylo to jistější, než si jej všimat, nejspíš by mu byl nucen strhnout body a to Snape své koleji nikdy neudělal. Navíc musel někde nahnat ztrátu, kterou způsobila Dracůva nerozvážnost.

V jedenáct hodin šel ve tmě za Filchem. Kousek za ním kráčeli tři Nebelvírští. Draco se nejdřív trochu divil, kde se tam vzal Longbottom, ale na tom vlastně nezálaželo. Důležité bylo, odpykat si trest a být co nejrychleji zpátky.

Byl ztracený v myšlenkách, akorát stihl zachytit, jak Filch říká cosi o lese. Les?!
„Do lesa? Ale tam přece v noci jít nemůžeme. Jsou tam všelijaká stvoření. Prý i vlkodlaci,“ věděl, že zní vystrašeně, ale co, vždyť byl!
Plavovlasý chlapce hleděl do nepřívětivé tmy před sebou. Nevnímal Hagrida ani jeho slova k Nebelvírům. Natož pak Filche, který se již měl k odchodu.

O chvíli později již šel za Hagridem do lesa. Stále mu v uších zněla obrova slova o tom, jak by se jeho otci líbilo, kdyby jej vyrazili, nebo kdyby si Draco stěžoval. Ano, Draco nechtěl jít do lesa. Bál se jít do lesa a nevadilo mu, že to dával najevo. Přeci jenom les. Zapovězený les. Jistě se mu tak neříká jen tak pro nic za nic...

„Já chci jít s Tesákem,“ vyhrkl, když si uvědomil, se po nich bude chtít, aby se rozdělili.

Za chvíli už kráčel tmou. Na cestu mu svítila jen hůlka, která zrovna moc světla nevydala. Před ním šel Tesák, který očuchával cestičku a studentů za sebou si nevšímal. Kousek před Dracem nejistě kráčel Longbottom. Draco v duchu zuřil nad tím, že právě on vyfasoval tohohle troubu.

Po chvíli se začínal nudit. Les jej už tolik neděsil. Kolem nich se nic nehýbalo. Všude bylo ticho a klid. Pomalu postupovali po pěšině ani jednomu se očividně nechtělo jít příliš rychle a zajít tak hlouběji do lesa.

Napadlo jej to z ničeho nic. Zůstal kousek za Longbottomem. Tiše jej křovím obešel a ze strany po něm chňapl. Nenapadlo by jej, že se Nebelvír tak vyděsí. Ovšem Neville vypustil do vzduchu varovné červené jiskry a začal vřískat.
Dracovi, kterého Longbottomův křik také vystrašil, dalo hodnou chvíli zabrat než jej uklidnil. To se k nim však již hnal Hagrid.

O deset minut později šel Draco opět lesem. Tentokrát vedle něj kráčel naštvaný Potter. To bylo potěšující, přeci jen se zdálo, že toho umí v případě nebezpečí víc než Longbottom.
Jenže jak se zdálo vůbec jej netěšilo, že musel jít s Dracem. Tak mladý Malfoy raději tiše šel vedle něj a vůbec na sebe neupozorňoval.

„Podívej--“ Potter se náhle zastavil. Ukazoval kamsi před sebe.
Draco zvedl pohled od země. Zadíval se mezi stromy. Pomalu se přibližovali k mrtvému jednorožci. Draco zalapal po dechu. Nebylo pochyb o tom, že zvíře bylo opravdu mrtvé. Všude kolem byla stříbřitá krev.

Potter se pohnul směrem ke zvířeti.
Náhle se ve tmě cosi pohnulo. Ze stínů se vynořila zahalená postava a zamířila k jednorožci. Draco s Potterem a Tesákem, který stále ještě byl vedle nich, zkameněli na místě.
Postava došla k jednorožci. Sklonila se a začala chlemtat stříbřitou krev.
„ÁÁÁÁááá...“ Draco se otočil a utíkal pryč. Nemyslel na to, co to bylo, kdo to byl. Jediné nač teď myslel bylo dostat se co nejdále. Do bezpečí.
Tesák jej následoval.

O chvíli později již vyběhl z lesa. Ve vlasech měl zapletené větvičky, to jak proběhl křovím. Na tváři měl několik škrábanců. Koleno slabě zmáčené krví, to jak cestou do bezpečí upadl. Ale to nebylo podstatné. Důlěžité bylo, že byl v bezpečí. Tesák zmizel v útrobách hájenky.
Draco spolu s Filchem, který tam na ně již čekal zamířil do hradu. Nestaral se o Pottera. Však on jej Hagrid najde. Aspoň tak to řekl Filch, který odmítl na zbylé studenty čekat...

***

Draco se snažil soustředit jenom na zkoušky. Nemohl si dovolit někde neuspět, nebo uspět méně než se od něj očekává. Také se snažil nemyslet na události, které se staly v lese. Potterovi se raději vyhýbal. Vypadalo to, že černovlasý chlapec nebezpečí jenom přitahuje.
Dracovi se od doby, kdy byl v lese stále zdálo o temném zakuklenci, jeho fantazie dováděla sny k stále hrůznějším koncům. Od toho, že se na ně zahalená postava vrhla a rozsápala je na kusy až po její odhalení, které bylo víc než nechutné.
O tomhle nikomu neřekl. Vlastně nikdo nevěděl, co se v lese stalo. Samozřejmě jenom ti, kterým to Potter řekl a ani ten nevypadal, že by se nějak zvlášť svěřoval, zvláště co se týkalo dospělých.

Ale to bylo jedno. Teď byly zkoušky a Draco se musel věnovat jenom jim.
Lucius už mu opět nepsal. Nyní s dopisy přestala i matka. V posledním jej upozornila na to, co se od něj očekává a tím veškerá korespondence skončila. Severus byl na Draca stále naštvaný kvůli bodům, i když ztrátu již dávno Zmijozel dohnal.

Blížil se konec školního roku.
Volné dny po zkouškách si Draco neužil tak, jako jeho spolužáci. Musel ještě dohnat kouzla, které po něm jeho matka žádala. Právě dvakrát mu nešla, takže byl nucen tomu věnovat veškeré volno.

Na náladě mu nepřidal ani ten fakt, že Potter skoro zemřel, když zachraňoval Kámen mudrců. Draca nezajímalo, co to bylo, i když měl dojem, že o tom už někde slyšel. Nezajímala ho ani ztráta, kteoru Zmijozel utržil, když Brumbál Nebelvíru přidal nespravedlivé body.
Po tom, co se dozvěděl o tom, že Potter zažil se mu jeho sny se zakuklencem začali měnit ve sny, kde Potter umíral.
Netušil, co to znamená, ani co s tím má dělat.

Možná pomůže až bude doma. Daleko od tohohle všeho. Až si bude moci odpočinout. Poslední dny byl neuvěřitelně unavený. Možná by to neměl s učením tak přehánět. Jenže on musel být nejlepší...

Škola skončila.
Jel domů. Dva měsíce nyní bude doma. Dva měsíce kdy snad nebude muset myslet na Pottera a jeho kamarádíčky...
Dva měsíce, kdy bude moci být jenom se svým otcem. Snad.

Vystoupil na nádraží. K jeho nemalé radosti na něj nyní nečekala ani matka, jen rodinný skřítek, který jej měl přemístit domů. Zdálo se, že jsou s ním znepokojení více než si Draco myslel.
Možná ty dva měsíce nebudou až tak příjemné, tak vítané.
Poslední komentáře
04.02.2009 17:28:40: smileyDraco ne, ten je moc mladej teď i ve věku puberťáka. Jéjej zmijozel, předělávka slova zmijolez ...
03.02.2009 15:48:18: Severina: Salazare, ty ještě žiješ? Dlouho jsem o tobě neslyšela, čím to bude... Skvělé, jsem ráda, ...
03.02.2009 00:48:12: Tak po pekelně dlouhé době jsem si od tebe konečně něco přečetla. Asi tak 10kapitol najednou, jak to...
01.02.2009 23:03:44: Perfektní kapča smileyale podvádísmileya to mi nikdo nevymluví. smileyAle už jsem vážně blázen, chtělo by ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.