Hořkosladké chvíle DM/LM, DM/HP

2.kapitola - Ohýbat proutek, dokud je mladý

No áno, vidíte dobře. Já vím, ale prostě toho mám nějak moc rozpracováno, abych se k některým povídkám dostala dřív. Holt, až něco dopíšu, tak nebudu rozedělávat další, abych toho stále nepsala tolik... Užijte si kapitolu. Klišé? Ne! Pět a šest je rozdíl, navíc jsem se rozhodla, že v téhle povídce, narozdíl od Nepromarněné chvíle, bude mít Lucius jiný charakter. Naopak, Narcissa zde nemá moc maminkovské chování.
Upozornění: od 15-ti let
Varování: incest (náznak), pedofilie, abscence dialogů aneb hodily se marod
Světlo jenž pronikalo, otevřeným oknem z právě vycházejícího slunce, do pokoje, jej jemně projasňovalo. Přeci jen místnost byla jinak poměrně temná, i když se jednalo o dětský pokojík.
Malý, plavovlasý chlapec ležel v pokrývkách ve velké dubové posteli, v níž se poměrně ztrácel. Přeci jen byl ještě příliš drobný. Avšak již bylo rozhodnuto, že je dostatečně starý, aby dětskou postýlku vyměnil za postel normální velikosti. Již to nebylo malé, nechápavě nevinné dítě, aspoň si to o něm jeho rodiče mysleli. Bylo mu šest a byl to Malfoy a nyní byl ten správný věk, kdy se tak měl začínat chovat.

Rodiče na něj začínali klást nároky. Ne, nechtěli po něm, aby plnil nějaké povinnosti, to by si nedovolili, byl to přeci jen Malfoy a Malfoyové neměli povinnosti, aspoň ne stejné jako ostatní. Jediným nárokem bylo to, aby se chlapec naučil ovládat své pocity. Jistě, byl ještě příliš malý, aby něco takového dokázal, ale učit se to musel, aby jednou, pokud možno co nejdříve, mohl nasadit stejně ledovoou masku jako jeho otec.

Pomalu se měl přestávat chovat, tvářit, jednat jako dítě. Nesměl si hrát před návštěvama, nesměl plakat, rozhodně ne pro marnosti a co vážného by se chlapci mohlo stát, aby měl dovoleno plakat..? Navíc, již brzo bude ve věku, kdy Malfoy nesmí plakat, proč mu tuhle výhradu tedy dovolovat nyní.
Směl si hrát. Ve svých pokojích si směl hrát, směl se smát, mohl prožívat dětské radosti. Ale jen v případě, že jeho matka, která na rodinných hodnotách lpěla více, než otec, nebyla doma. Nebo, kdy Lucius měl náladu a tu měl na chlapce většinou. To pak přišel za Dracem do pokoje, kde byl ochotný hrát si s ním celé hodiny, mazlit se se synkem. Rozveselovat jeho dětskou, nyní tak často zachmuřenou, tvář.

Draco byl za tyto společné chvíle se svým otcem vděčný. Již jako šestiletý chápal, že jeho rodiče na něj nemají tolik času, v případě jeho matky, že na něj snad ani čas mít nechtějí. Proto byl neobyčejně rád, když Lucisu přišel, pohrál si s ním, nebo jen tak seděl u něj a díval se, jak si hraje, jak si prohlíží obrázkové knihy. Nebo jej učil. Neučil jej základy, jako číst a psát, na to měl Draco soukromé učitele, stejně jako na etické věci a na historii kouzelnických dějin. Lucius Draca učil temnému umění. Ještě před ním nerozebíral smrt ani Pána zla, i když mnohé z rozhovorů, které vedl se známými, nemohly Dracovi uniknout, ale ještě jim nemohl rozumnět.
Lucius syna učil nenávisti k mudlům, postavení ve společnosti, zatím jen formou her, ale postupně začínal přitvrzovat. Potřeboval, aby byl jeho syn dokonalý ve všech ohledech.
Lucius byl neskonale rád za to, že se Narcissa o syna tolik nestará. Že mu nezasahuje do jeho výchovy. A snad, že jej i podporuje v tom, aby Draco byl správným chladným Malfoyem, i když Lucius v něm radši viděl tu dětskou nevinnost.
Už nyní, když se Draco postupně učil nasadit ledovou, nezúčastněnou masku, to Luciusovi trhalo srdce. Tak rád by svého synka hýčkal... Nemohl, věděl to. Nemohl si dovolit svého jediného dědice vypustit do světa jen tak. Proto učil Draca jak se chovat, jak být správným Malfoyem, i když věděl, že postupně bude muset přitvrdit a místo her a něžností bude muset být na syna krutý, jen aby mu dovolil přežít. I když, kdesi uvnitř se stále nechtěl vzdát myšleny na to, že si svojí porcelánovou panenku někam schová, že jej někam zavře a nikdy nepustí do toho odporného světa plného zla a špíny.

Draco si nemohl nepovšimnout, že k nim přestávají chodit určité návštěvy. Ano, za matkou stále přicházeli její přítelkyně. Ale návštěvy za otcem se postupně omezovaly. Spíš otec odcházel častěji z domu, jakoby snad k nim nechtěl nikoho pouštět, ale to Draco nevěděl. Věděl však, že tam stále chodí černovlasý muž.
Severus Snape, kouzelník, kterému ještě tak nevinně říkal "strýčku".
Ano, Draco měl Severuse rád. Ne jako otce, otce zbožňoval. Ale Severus. Bylo to vždycky něco nového, když přišel. Takové vytržení z obvyklého stereotypu. Severus si s ním občas hrával, i když většinou pod dohledem Luciuse. Dracovi to zatím nepřišlo zvláštní, i když časem si toho všimne a začne se vyptávat.
Také mu nosil hračky. Ne ty, kterých měl plný pokoj. Ale nové, zvláštní. Možná to ani nebyly hračky, každopádně Lucius vždy zuřil, když zjistil, že něco takového Snape Dracovi dal. Vždy věc zabavil, i přesto, že věděl, že příště chlapec dostane něco obdobného.

Dvěře pokoje se otevřely. Dovnitř vplula postava Luciuse Malfoye. Letmo se rozhlédl po pokoji. Měl v plánu syna probudit, tak jako každý den. Přeci jen měl dnes odejít na nějaké dlouhé jednání a celý den by synka neviděl. Musel jej tedy probudit, aby s ním pobyl aspoň na chvíli. Stále se Draca nemohl nabažit. Teď, když už začínal mít z hodně věcí rozum, byla s ním snazší domluva. Lépe zjistil, co si jeho syn přeje, přeci jen, dokud Draco neuměl mluvit, bylo to pro Luciuse hrozné. Sice se rád mazlil s malým krásný miminkem, ale bylo to jiné, než když je Dracovi šest a už se začíná projevovat jeho charakter.

Lucius Draca miloval. Nemělo cenu nalhávat si něco jiného. Vždy, když byl v jeho přítomnosti, začínal zapomínat na to, že je to jeho syn, jeho krev. Viděl před sebou krásného chlapečka s nevinným kukuček, který, až mu to ještě zdaleka nešlo, už zkoušel ledovou Malfoyovskou masku.

Zastavil se u postele. Lehce fascinovaně hleděl na andělskou tvář. Nemohl tomu uvěřit, po kom je jeho syn tak překrásný. Ano, Narcissa byla krásná žena, dokonce i o sobě věděl, že je pěkným mužem. Ale Draco... Jeho syn, to byla nebeská bytost. Možná to ještě stále dělala ta křehkost, nevinnost, to že Draco ještě nebyl nucen začít se chovat. Ale byl úchvatný. Lucius by se na něj vydržel dívat hodiny a hodiny.
Nebyl však naivní, bylo mu jasné, že není jediný, kdo má na svého synka zálusk. Nehodlal nikomu dovolit, aby mu Draca vzal. Nikdo nesměl Dracovi ublížit.
Dokonce ani on ne. Proto si na něj stále nedovolil sáhnout. Ne tak, jak by chtěl...

Přestal k sobě zvát známé, raději odešel na delší dobu z domu, než aby někdo přišel k nim a mohl snad Draca obtěžovat. Stále měl v živé paměti, co se stalo, když byl Draco ještě malý. Ano, nebylo to nic hrozného, dokonce nepochyboval o tom, že Draco na to již dávno zapomněl. On ovšem nezapomněl a hodlal dalším podobným incidentům zabránit.

Severus k nim chodil stále, nemohl mu jen tak ze dne na den říct, aby přestal. I když věděl, že Snape něco tuší. Že snad ví, co je za jeho jednáním. Avšak černovlasý kouzelník se o tom nikdy ani slovem neznímil, tak to i Malfoy nechal tak. Avšak začal si všímat, co Severus dělá. Žárlil na chvíle, kdy si s Dracem místo něj hrál černovlasý muž. Žárlil by i na Narcissu, ta si však s Dracem hrát nechodila. Lucius jí začínal podezřívat, že ani neví, že nějakého syna má, tak málo se o něj starala.

Jemně s chlapcem zatřásl. Musel jej probudit, když už ne kvůli tomu, aby slyšel jeho jasný hlásek, tak proto, že Dracův učitel přijede již za chvíli a Draco si nemohl dovolit meškat. Nevadilo by to, ale musel se naučit řádu. Musel umět plnit své úkoly, aby byl později připraven čelit dalším, těžším.

***

Draco mrzutě seděl u snídaně. Jeho matka opět někam odešla, neříkaje chlapci kam. Otec se s ním ráno rozloučil a s příslibem brzkého návratu odešel do práce. A co měl dělat Draco..? Navíc sám.
Teď jej čekalo učení, sice jej to nebavilo, aspoň většina věcí, ale aspoň se zabaví. Bavil se, když jej učil otec. Měl rád jeho výklad. Jeho zanícené jednání. Byl nadšený, když něco věděl a otec jej za to pochválil. To učitelé nikdy neudělali. Nemohli, ale to už Draco nevěděl.
Byl by radši, kdyby Lucius nikam nechodil. Kdyby zůstal doma a učil se s ním. Později si s ním hrál. Bavil se... Proč se nemohl vyměnit s matkou? Matku by Draco nepostrádal, ale otec... To bylo něco jiného. Lucius se chlapci opravdu věnoval, ač za tím byl jiný učel, věnoval se mu a za to bylo dítě vděčné.
Narcissa kolem něj jen chodila. Snad příliš vynervená z Luciuse a jeho snahy získat chlapce jen pro sebe. Snad jí to ani nezajímalo. Každopádně se o syna nestarala a nejevila nejmenší zájem stávající situaci nějak změnit.

***

Lucius seděl za stolem.
Kolem něj seděli další muži v drahých oblecích, s arogantními výrazy ve tvářích. Řešili jakési téma. To se však Luciuse netýkalo. Ano, měl by poslouchat, snad občas zasáhnout a říct svůj názor. Postoj k probírané věci. Ale jej to nezajímalo, ne teď. Byl tématem zcela znechucen a našel si jinou, zajímavější zábavu.

Hleděl na malou fotku Draca, kterou nosíval v náprsní kapse. Dracovi na ní může být tak rok. Sedí na trávníku, nedívá se do objektivu, ale nahoru, na motýla, který mu létá kolem hlavičky. Rozverně se směje a mává ručkama. Ano, fotografie je kouzelná, chlapeček na ní se pohybuje, za což je Lucius jedině vděčný. Neumí si představit, kdyby se, stejně jako u mudlů, fotografie nepohybovaly. Nevěděl toho o mudlech tolik, ale těch pár věcí jej znepokojovalo, jako třeba nepohybující se fota.

Fotografie nepřenášela zvuk. Ale Lucius si živě pamatoval, jak Draco nadšeně výskal, když se k němu motýl přiblížil a jak byl poté zklamaný, když se mu jej nepodařilo chytit. Ano, motýl chlapce zcela nadchnul. Lucius jej pak ještě další tři roky dokázal udržet v naprosté eufórii, když mu vyčaroval pár motýlků. Nyní to již na Draca nezabíralo, motýli jej nezajímali.
Lucius se zachmuřil. Byl by tak rád, kdyby Draco zůstal malým chlapcem. Uvědomoval si, že chlapec vyroste, půjde do školy, dospěje, odejde z domu a děsilo jej to. Nechtěl Draca ztratit. Nechtěl přijít o svého chlapec. Sice si ještě nedávno jásal, jak je překrásné, že Draco roste, že si s ním může povídat, ale teď, když si uvědomil všechna ta fakta. Už nyní se mu po chlapci stýskalo.

Náhle mu někdo fotografii vytrhl z rukou.
Zamračeně se otočil na muže po své levici. Severus Snape. Hleděl na foto plavovlasého chlapce a ve tváři se mu zračilo náhlé poznání.

Dříve, než stihl cokoliv říct, kdosi rozrazil dveře do místnosti. Všichni přítomní se otočili k dívce, která vběhla dovnitř. Zarazila se. Lehce zčervenala. Omluvně pohlédla na přítomné muže.

"Pan Malfoy má jít domů, prý... Prý je to akutní." Vystrašeně pohlédla na plavovlasého muže, který se mezitím zvedl z židle. Jediným pohybem vytrhl ze Snapeových prstů Dracovu fotografii a zamířil ke dveřím.
Spolu s dívkou vyšel na chodbu.

"Co se děje?"
"Nevím, já... Vaše manželka říkala, že prý máte přijít domů. Něco s vaším synem." Opět ten vystrašený pohled.
Malfoy si jí jej změřil pohledem, načež urychleně zamířil ke krbu napojenému na letaxovou síť. Sice tenhle způsob cestování neuznával, ale pokud se musel někam rychle dostat, musel něco přetrpět. Zvlášť, když se jednalo o Draca.

***

"Narcisso!" Stanul v obývací místnosti. Rozhlédl se kolem. Ženu ani syna nikde neviděl. Kde můžou být a co se stalo?
Napadla jej spousta různých scénářů, jeden horší než druhý.
Vyšel z místnosti.

"Narcisso!" Začínal mít na svojí ženu zlost. Vytáhne ho ze zasedání a teď tady ani není. Kde můžou být.

"Luciusi." Plavovlasá žena vyšla zpoza rohu. Stanula před svým mužem, ve tváři výraz lehkého zděšené, nejistoty. Podobný u ní Lucius ještě neviděl.
"Co se stalo, prý něco s Dracem?" Popošel k ní. Neuniklo mu jak o pár kroků ustoupila.

"Luciusi, já... Byla to nehoda. Hlavně se nerozčiluj. Jenom nehoda, není to vážné."
Malfoy se zamračil, o čem to u Salazara mluvila. Co se stalo? Proč z toho Narcissa byla tak mimo. Vždycky si přece dokázala udržet svou tvář.
"Kde je Draco?"
"Ve svém pokoji, ale Luciusi..."

Neposlouchal jí, pospíchal do pokoje svého syna. Netušil, co se stalo, ještě ne. Ale z toho, jak se Narcissa chovala usuzoval, že vážné.
Rozrazil dveře do Dracova pokoje.

Plavovlasý chlapec ležel na posteli. Oči měl zavřené, spal, ze spánku však občas cosi tiše zamumlal.
Lucius k němu popošel.
Až nyní si všiml, že Draco má obvázané čelo a pravou ruku.
Zděsil se. Co se stalo jeho chlapečkovi?

V očích se mu zlostně zablesklo. Kdo ublížil jeho chlapečkovi?!
Naštvaně se otočil. Ve dveřích stála Narcissa, úzkostlivě jej sledovala.

"Pojď," zavrčel na ní a vyšel z pokoje. Slyšel jak žena zavírá dveře, aby snad Draca nerušili.



Pozn.: U této povídky mám představu jak se bude vyvíjet, teda co se stane jako hlavní děj, ale pokud máte nějaký nápad, či přání, tak sem s ním...
Kratší, já to vím! Ale dneska mě (zase) naštvalo pár věcí, sice se vás netýkají, ale bohužel to odskáčete kratší kapitolou...
Taky vám to přišlo nějak fádní... Už abychom se dohrabali do věku, kdy mě nebudete považovat za úchyla, když dám Draca s Luciusem dohromady...
Poslední komentáře
06.04.2008 00:50:16: Tuhla kapitola by dokonce nemusela být ani slashová, všechno je tam oúpravdu jen v náznaku.. ale to ...
05.04.2008 20:04:35: Manio, tady to ale mou vědomost, že jsi tak trochu nebo spíš trochu hodně víc úchylná, nezmění.smiley ...
05.04.2008 19:23:22: Pansy: smiley Pajuška: Ale změní, přeci jenom, když něco bude až bude Draco o něco starší, tak ho to ...
05.04.2008 18:38:04: suprovýý :) moc se ti to povedlo a dost mě zajímá co se Dracovi stalo. smiley chudinka náš malej smiley...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.