Slohové práce

Téma - Vypravování

Příběh o této době - měl by tuto dobu nějak charakterizovat.
Slohová práce - český jazyk

        Rachotivý nepříjemný zvuk starého budíku protrhl milostivé ticho. Byly právě čtyři hodiny ráno, když se na cestu do práce začala chystat staře vypadající žena. Nebyla stará, jen prací a život příliš zkoušená, čemuž její vzezření jenom napovídalo. Žila ve východní části Ukrajiny, nic jiného než tuhle část své země neznala, nikdy neodešla dále, než několik kilometrů, přesně tak daleko, jak musela dojít do práce.

        Pracovala v jedné z mála továren, které v této části země ještě fungovaly. Většina byla buď zrušená, nebo převzatá zahraničními klienty a ti si mezi své zaměstnance spíše vybírali nedaleko žijící Rusy či své vlastní rodáky, kteří sem za prací byli ochotni dojet, než ženu bez valného vzdělání.

        Práce v továrně nebyla nic extra, mnoho pracovních hodina za velmi málo peněz, ale jinou by těžko našla. Navíc nebyla zodpovědná jen sama za sebe, musela živit ještě své dvě děti, Igora a Jekatěrinu. Těch pár peněz, které vydělala stačilo akorát na pokrytí opravdu životně potřebných nákladů, jídlo, pití, občas nějaké oblečení. Zbytek nákladů zcela záviselo na tom, kolik dokáže vydělat její manžel. Pravda, mohla to udělat jako mnoho jejích známých, poslat děti pracovat, možná i do jiného státu, kde by vydělaly více a mohly snad i něco málo posílat zpět domů. U  Jekatěriny to samozřejmě ještě nepřipadalo vůbec v úvahu, možná za několik let... Ale i potom, nemohla by jen tak poslat své dítě někam pryč, neznámo kam. To raději budou žít z výplaty na výplatu. Bohužel netrvalo dlouho a věci se ještě o něco zkomplikovaly. Až si žena začala myslet, že je tam nahoře někdo opravdu nemá rád...

        Zpráva o úmrtí otce jejich děti, hlavu od rodiny, zasáhla ženu jako blesk z čistého nebe, zcela nepřipravenou, neschopnou se smířit. Věděla o rizicích práce svého manžela, vždyť pracovat v uhelném dole a ještě ke všemu v nelegálním uhelném dole, to nebylo jen tak. Každý tam musel jít z tím, že už odtamtud nebude muset vylézt.

        Těžko, ale i s touto událostí se musela smířit. Bylo to nutné, kvůli dětem, kvůli Jekatěrině, která sotva ještě z něčeho takového měla rozum a těžko by pochopila, proč najednou je něco jinak. Ano, matka jí vysvětlila aspekty toho, že otec zemřel. Jenže další věci s tím spojené těžko mohla nakládat na hlavu šestiletého dítěte.

        Peníze. Nikdy nechtěla aby se kolem nich točil její život, nebo život jejích dětí. Ale nyní, když o většinu výdělku přišli, museli se začít pokusit postarat jinak. Nezbývalo než aby Igor, čerstvě dospělý syn, nastoupil do práce. K ženině nekončící hrůze to bylo stejné místo, které před svou smrtí obstarával její manžel.

        Pohřeb proběhl v tichosti, bez jakýchkoliv církevních obřadů, na nic takového právě teď rodina neměla peníze.

        Ale život šel dál.

 

        Jednoho dne se žena vrátila ze zaměstnání. Od práce na pásu v továrně byla celá rozbolavělá a unavená. Neměla ani pomyšlení na to, že by ještě snad teď měla něco dělat. Syn se ještě nevrátil z dolů, ale s tím matka ani nepočítala, věděla, že někdy se práce prostě protáhne a on tak nestihne jediný spoj, který by jej dovezl zpět domů. Neobávala se o něj, věděla, že si umí poradit, navíc, majitel dolů měl pro tuhle situaci připravenou ubytovnu, stejně jako pro ty, kteří bydleli příliš daleko, než aby mohli dojíždět. Bylo to pro něj jednodušší platit ubytovnu, přeci jen zaměstnancům platil málo, důl byl vedený jako už léta zavřený a majitel z něj tak nemusel odvádět daně, mohl si tedy dovolit tuhle malou službičku svým zaměstnancům prokázat a tím si snad i zajistit jejich částečnou loajalitu.

       Sedla si na postarší pohovku, téměř bez zájmu se rozhlédla po prázdném bytě. Zprvu jí nepřišlo nic neobvyklého, byla příliš otupělá tím vším, co se poslední dobou dělo, prostě toho na ní bylo moc, nemohla si hned všimnout. Náhle jí to ale došlo. Jekatěrina. Její dcera tady přece musí být, tak jak to, že je zde takové ticho, takový podivný klid?

       „Kaťušo?“ zvedla se, zamířila do místnůstky, která sloužila jako dětský pokojík. Našla holčičku jak sedí na zemi, opřená o postel, oči přivřené. Nehrála si, jak bývalo jejím zvykem, nedělala hluk, jako vždycky, prostě jen seděla.

      „Zlato, jsi v pořádku?“ klekla si vedle dívenky. Jekatěrina otevřela oči, pohlédla na matku. Slabě zakroutila hlavou v zápor. „Bolí mě hlava,“ tichý vzlyk.

       „Pojď, lehneš si, zítra ti bude lépe,“ pomáhala dceři vstát.

      O několik minut později se žena vrátila do pokoje, opět si sedla na pohovku, přemýšlela. Doufala, že s dcerkou není nic s čím by se muselo k lékaři, přeci jen si to teď opravdu nemohli dovolit. Ještě tak možná nějaké bylinky od sousedů, protože žena sama se zaměstnáním neměla ani ten čas, aby nějaké nasbírala a teď, skoro v zimě, kde by něco našla? Ne, s dcerou nic nebude, jistě jít bude zítra lépe, možná že jen někde běhala ve větru, možná včera málo spala, možná...

 

      Další ráno matka vstala, pospíchala, budík se opozdil a ona to nyní měla jen tak tak, aby stihla dojít do práce včas, jinak jí to zaměstnavatel strhne ze mzdy a to si nemohla dovolit. V rychlosti nakoukla do dětského pokoje.

       „Kaťušo, vstávej. Dneska tě přijde hlídat Saša...“ zavřela dveře, musela se ještě obléknout a napsat vzkaz pro Sašu. Alexandra byla jejich sousedka, občas si vypomáhaly s dětmi. Alexandra pracovala ve stejné továrně jako Jekatěriny matka, jen v jiné směně. Nebyl tedy problém, aby si děti navzájem pohlídaly.

      Cestou do práce si vzpomněla na dceřinu včerejší nevolnost. Povzdechla si, teď už s tím nemohla nic udělat, ale Jekatěrina se zdála v pořádku, vlastně... Zarazila se. Nebyla si jistá, vždyť dceru skoro neviděla. No co, přeci tam Kaťuša nebude sama, když by se něco dělo, Saša se o ní postará.

       Den uběhl jako voda a žena se vracela domů. Náladu měla ještě horší než předchozí den. Na vrátnici jí volal syn, oznamoval jí, že v dolech mají nějaký shon a on tam bude muset nějakou dobu být přesčas a tím pádem se nebude stíhat vracet domů. Dobrá, to nevadilo, byla na to zvyklá. Ovšem kvůli telefonu v pracovní době byla pokáraná. Jenže co měla dělat? Domů jí syn zavolat nemohl, telefon neměli, tohle byla jediná možnost, jak jí dát vědět, že je v pořádku.

       Otevřela dveře.

       „Sašo, co tady ještě děláš?“ překvapeně pohlédla na sousedku. Většinou touhle dobou již bývala doma, vždyť za chvíli se měla sama vypravovat do zaměstnání.

       „Já totiž... Myslím, že bys měla s Jekatěrinou zajet k lékaři,“ přešla rovnou k tomu, co jí trápilo, nemělo cenu to nijak protahovat zbytečnostmi.

       „Není jí dobře? Kde je?“

       „Spí--“

       Matka hned zamířila do dětského pokoje. Potichu otevřela dveře. Opravdu, holčička spala. Už to samo o sobě bylo podivné, kdykoliv jindy netrpělivě čekala až se matka vrátí z práce, klidně jen, aby jí mohla pouze obejmout před tím, než šla spát, ale dneska ne, musela být opravdu unavená.

       Jekatěrina se ve spánku neklidně převalovala. Žena vešla do pokoje. Zlehka položila dceři ruku na čelo, které již z dálky sálalo horečkou. Polekaně se otočila na Alexandru.

       Ženy vyšly z pokoje.

       „Mohla bych tady zůstat, když bys šla pro doktora,“ navrhla Alexandra.

       „To ne, to bude v pořádku. Určitě bude stačit obklad, čaj, vypotíte z toho a bude zase v pořádku,“ slabě se pousmála na sousedku. Sama svým slovům příliš nevěřila, jenže doktor? To bylo něco, co si nyní opravdu nemohli dovolit.

       „Jak myslíš,“ pokrčila rameny.

Rozloučily se. Matka zamířila do kuchyně, doufala že tam najde pár zbylých bylinek, ze kterých bude dceři moci udělat čaj.

 

      „Kaťušo,“ zatřásla s dívenkou, potřebovala jí probudit, aby se aspoň trochu napila čaje.

      „Mami...“

      „Jak se cítíš?“ Podepřela dceři záda, pomohla jí napít se čaje.

      „Bolí mě hlavička,“ plačtivě.

      „Já vím, zlatíčko, ale uvidíš, že zítra ti bude lépe,“ usmála se na dítě. Starostlivě sledovala, kterak se Jekatěrina opět zachumlala do peřin, usínala.

 

     Uběhly tři dny. Žena přestala chodit do práce, byla nucená si vzít neplacené volno. Dceřin stav se nelepšil a ona jí nechtěla nechávat doma samotnou nebo pod dohledem sousedů. Dnem i nocí obkládala děvče zábaly, prolévala jí čajem, marně. Holčička byla den ode dne malátnější. Dnes ani neotvírala oči, když se na ní matka opět přišla podívat, když jí opět nutila napít se čaje.

      Seděla v pokoji, zachmuřeně hleděla do zdi. Náhle se otevřely dveře.

      „Igore!“ matka vyskočila ze sedačky, vrhla se k synovi.

      „Děje se něco?“ překvapeně se zastavil, o situaci doma neměl ani zdání.

      „Máš nějaké peníze?“

      „No, mám, proč? Co se stalo?“

      „Musíme k doktoru, Jekatěrina...“ rozvzlykala se.

 

      Seděli na chodbě, nepřítomně sledovali tiché obličeje lidí, kteří je míjeli. Bez zájmu kolem dvojice sedící na plastikové lavičce prošlo několik bíle, sterilně oblečených postav, ty však zase nevěnovaly pozornost jim.

      Žena už to nemohla vydržet. Zvedla se ze sedačky, zamířila ke dveřím, přímo naproti sobě. Potřebovala vědět, co je s její dcerou. Před několika hodinami se jim podařilo dostat se do nejbližšího většího města. Museli si cestou sem projít doslova očistcem. Neměli auto a ani nikdo z jejich nejbližších sousedů a ti co měli se nezajímali o jejich situaci, neměli zájem jim pomoci. Museli se tedy dopravit jinak. Sanitka, ta by připadala v úvahu, kdyby se jim však podařilo nějakou zavolat. Jeli tedy s malátnou, spící dívkou autobusem. Několik lidí se na ně koukalo jako na vrahy, ostatní jim více-méně nevěnovali pozornost.

      Zaklepala. Po chvíli čekání, se dveře konečně otevřely. Ven vyšel lékař, který je po dlouhých litaniích v nemocnici přijal.

      „Je v pořádku, jak jí je?“ vyhrkla na doktora.

      „Je mi líto, ale netuším, zda se bude dát ještě něco dělat, možná kdybyste jí přivezli dříve...“

     „Ale bude žít?“ zoufale.

     „To já--“

 

     O několik set kilometrů dál chlapec ve značkovém oblečení znuděně pohlédl na televizi. Pohrdavě se ušklíbl, jeho se nic takového netýkalo. Vypnul plazmovou televizi a vydal se ven do ruchu velkoměsta, nepřemýšleje o osudu ostatních.

Poslední komentáře
06.04.2009 14:29:38: Tesi: nebude, myslím, že tohle ukončení stačí, cokoliv jiného by to mohlo pointu jenom pokazit. smiley...
05.04.2009 19:29:20: Hodně dobry....bude pokračování příběhu?smiley${1}
04.02.2009 13:06:29: kota: taky názor, ještě že stejný nemá i učitelka. smiley${1}
03.02.2009 22:17:10: to je teda pěkná blbost
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.